A máme tu první téma našeho FF-kroužku.. Tady je. Příjemnou zábavu.

Září 2011

Druhá kapitola

27. září 2011 v 17:34 | Mia |  Poslední Měsíc
Takže je tu druhá kapitola tohoto mého příběhu, který vás- doufám- zaujal.

Bál jsem se.Opravdu jsem se bál.Ale kvůli Sáře jsem byl odhodlaný vydržet vše.To co se chystala udělat, to se jí ještě nikdy
nepovedlo.Nebo ano, ale spíš se jen vznesla a pak jsem jí třeba 2 dny neviděl.
"Tak jsi připravená"??zeptal jsem se"Máš mobil"??Pro případ, že by se přemístila někam kde to nezná jsem jí dal svůj 2 mobil,
který nepoužívám, aby mi mohla zavolat."Ano".Sára byla strašně nevrlá a nervozní, protože se bála.
Sára se na mě podívala výrazem, který by mi přišel směšný kdyby nešlo o tak důležitou věc.Dala mi pusu na tvář a pak zmizela.
Až ted jsem si uvědomil, že zadržřuji dech,protože jsem nervozně vydechl.
Přibližně po 20 minutách někdo zazvonil na zvonek a já běžel otevřít.Rodiče byli v Mongolsku, ti to být nemohli.Ne, byla to Sára
s oblečením tak špinavým, že z původní žluté barvy ted byla hnědá.Ale byla tu.I s věcmi.
"To se ani nezeptáš kde jsem byla"??řekla.Samozřejmě jsem se zeptal.Ukázalo se, že skončila v kanále vedle domova dětí, kde
bydlela.Takže už se zlepšovala.To je dobře.Pozval jsem jí dál a šel jí uvařit čaj.V kuchyni byla Christia,-naše hospodyně-která
luštila křížovky."Chceš ovocný čaj nebo černý"?zeptal jsem se.
"Ani jeden.Mohli bychom jít do tvého pokoje prosím? Potřebuju si s tebou promluvit."Byl jsem zvědavý o čem si se mnou chce po-
povídat a tak jsem šel.
Hned jak jsme přišli do pokoje, Sára odhodila svou špinavou mikinu na podlahu a s ní i svůj veselý úsměv."Něco po mně jde."
Cože??Co tím myslela??Jako, že jí něco chce zabít?Nebo proč vlastně řekla něco??Proč neřekla někdo??"Co prosím?"Na víc jsem se
nezmohl."Něco po mně jde".zopakovala.Ale co probůh??
"Jako že tě něco pronásleduje, nebo co??"zeptal jsem se.Pořád si nejsem jistý jestli si ze mně dělá srandu nebo ne.
"v kanále po mně něco vystartovalo, ale já jsem to nějak odhodila svou mocí nebo tak a ono to uteklo.""Jseš si jistá, že to
nebyla krysa"??to snad nemyslí vážně.Něco ji chtělo zabít??"Bylo to velké jako člověk a byla to krysa.Hm...Jsi ty vůbec
normální?"Velké jako člověk??Co to říká?
"Au."Sára se zatvářila úplně podivně a praštila sebou o podlahu.Snažil jsem se ji chytit, ale byl jsem moc pomalý.
"Sáro!!Sáro prober se."Co se to s ní stalo? Zaplavila mě vlna beznaděje, protože jsem vůbec nevěděl co mám dělat.Sedl jsem si k ní a dal
si její hlavu na svůj klín.Po chvíli přišla Christia. "Panečku na nebi co se s tím děvčetem stalo?" Zeptala se, ale já jí neodpověděl.
A co jsem jí měl říct? Sám nevím co se Sáře stalo.Přemýšlel jsem co udělat, ale Christia byla rychlejší.
Popadla Sáru za ruce a vytáhla jí na nohy.Docela mě překvapilo, že na sedmdesát let je dost silná, a že Sáru zvedla aniž
by jí ruplo v zádech nebo tak.Zdálo se ovšem, že Christia si vůbec nevšimla mého údivu a už pomalu a obratně táhla Sáru do schodů, do ložnice mých rodičů.
Šel jsem pomalu za nimi a jistil je kdyby i přes Christiinu podporu Sára spadla.Když ji jsme dorazili do ložnice, Christia Sáru položila na postel
a svlékla jí mikinu a boty.Potom jí přikryla aniž by mě k tomu nějak potřebovala.Zdálo se, že se úplně soustředí na práci a mě si nevšímá.
Přistoupil jsem tedy k posteli kde ležela Sára a položil jsem jí ruku na čelo.Druhou ruku jsem položil na svoje čelo a když jsem zjistil, že je Sára strašně chladná,
hned jsem jí přikryl ještě víc až po bradu.Potom jsem se otočil na Christii, která se mezitím vytratila z pokoje a když se vracela nesla deku a nějaký sáček.Nechápavě jsem se
na ni podíval. " Neměli bychom zavolat záchranku?" Zeptal jsem se, ale chůva mi vůbec neodpověděla jen na po mně hodila deku
a pokývala mi abych tím přikryl Sáru.Když jsem tak udělal a otočil se na Christii měla v ruce ten podivný sáček a držela ho oběma rukama,
jako kdyby to byl nějaký posvátný předmět a něco potichu mumlala.Kožený sáček, který zrovna moc nevoněl.Ale co bylo ještě divnější, že Christia neměla svoje typické krásné šedé oči, ale místo nich
tam byli dvě fialové bulvy.

3. Dopisy od nikoho

27. září 2011 v 17:04 | Mia |  Harry Potter a kámen Mudrců
Dopisy od nikoho.
Útěk brazilského hroznýše Harrymu vynesl vůbec nejdelší trest. Když konečně zase směl ven z přístěnku, letní prázdniny už začaly a Dudley mezitím stačil zničit svou novou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním mu spadlo na zem a rozbilo se, a když si poprvé vyjel na závodním kole, porazil starou paní Figgovou, která o berlích přecházela Zobí ulici.

Harry byl rád, že školní rok skončil, tím ovšem ještě neunikl Dudleyho bandě, která se u nich scházela každý den. Piers, Dennis, Malcolm a Gordon byli všichni hloupí hromotluci, jelikož však Dudley byl ze všech největší a nejhloupější, byl jejich vůdcem a všichni ostatní se vždycky rádi připojili k jeho oblíbené zábavě: honičkám na Harryho.

Proto Harry trávil co možná nejvíc času mimo dům, toulal se po okolí a myslel na konec prázdnin, kde spatřoval aspoň nepatrný záblesk naděje. Od září se měl učit na střední škole, a poprvé v životě tam neměl chodit společně s Dudleym. Ten už měl místo ve Smeltings, ve škole, do které kdysi chodil i strýc Vernon; Piers Polkiss tam šel také. Zato Harry měl chodit do stonewallské školy, což byla místní měšťanka. Dudleymu to připadalo nesmírně směšné.

"První den ve Stonewallu strčí každému nováčkovi hlavu do záchodové mísy," vykládal Harrymu, "nechceš jít nahoru a vyzkoušet si to?"

"Ne, děkuju," odmítl Harry. "V tom ubohém záchodě ještě nikdy nebylo něco tak hnusného jako tvoje hlava - mohlo by se mu z toho udělat zle." A utekl pryč, než Dudley dokázal pochopit, co mu to vlastně řekl.

Jednoho červencového dne se teta Petunie vypravila s Dudleym do Londýna, aby mu koupila smeltingský stejnokroj, a Harryho nechala u paní Figgové. Nebylo to tak hrozné jako jindy. Harry zjistil, že paní Figgová si zlomila nohu, když zakopla o jednu ze svých koček, a zdálo se, že už je nemá tak ráda jako dřív. Dovolila Harrymu dívat se na televizi a dala mu kousek piškotu s čokoládovou polevou, který chutnal, jako kdyby ho měla doma už několik let.

Ten večer se Dudley v obývacím pokoji předváděl rodině ve svém zbrusu novém stejnokroji. Žáci smeltingské školy nosili tmavohnědé fraky, oranžové pumpky a ploché slaměné klobouky, kterým se říkalo lodnické. K jejich oblečení patřily i sukovité hůlky, kterými tloukli jeden druhého, když se učitelé nedívali. To se považovalo za dobrou průpravu pro další život.

Když se strýc Vernon díval na Dudleyho v jeho nových pumpkách, chraplavě prohlásil, že je to nejúžasnější okamžik v jeho životě. Teta Petunie v slzách tvrdila, že ani nemůže uvěřit, že to opravdu je její malý Dudlíček, tak už vypadá pěkně a dospěle. Harry se neodvážil pronést ani slovo; měl pocit, že už mu snad praskla dvě žebra, jak potlačoval smích.

Příštího dne ráno, když Harry přišel na snídani, něco v kuchyni strašlivě páchlo. Zdálo se, že puch vychází z velkého kovového škopku ve výlevce, a Harry si ho šel prohlédnout zblízka. Škopek byl plný něčeho, co vypadalo jako špinavé hadry které plavaly v šedivé vodě.

"Co je to?" zeptal se tety Petunie. Ta sevřela rty jako vždycky, když se odvážil na něco zeptat.

"Tvůj nový školní stejnokroj," vysvětlila mu.

Harry se znovu podíval do škopku.

"Ach tak," řekl. "Nevěděl jsem, že musí být tak mokrý."

"Nemluv hlouposti," odbyla ho teta Petunie. "Barvím ti nějaké oblečení po Dudleym na šedo. Obarvené bude vypadat úplně stejně jako to, co budou nosit ostatní."

Harry o tom vážně pochyboval, řekl si však, že udělá líp, když se s ní nebude hádat. Sedl si ke stolu a snažil se nemyslet na to, jak bude první den ve stonewallské škole vypadat - asi jako kdyby na sobě měl zbytky staré sloní kůže.

To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou teď pořád nosil s sebou.

Slyšeli klapnutí poštovní schránky a dopisy, které spadly na rohožku.

"Dojdi pro poštu, Dudley," řekl strýc Vernon zpoza novin.

"Ať pro ni dojde Harry."

"Dojdi pro poštu, Harry."

"Ať pro ni dojde Dudley."

"Popožeň ho tou svou smeltingskou hůlkou, Dudley."

Harry smeltingské hůlce uhnul a šel pro poštu. Na rohožce ležely tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a - dopis pro něho!

Harry ho zdvihl a chvilku na něj třeštil oči; srdce mu skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mu ještě nikdy nikdo nenapsal, však kdo by mu také mohl psát? Neměl žádné přátele, žádné jiné příbuzné - dokonce ani nechodil do obecní knihovny, takže nemohl dostávat nerudné upomínky, aby vrátil knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:



Pan

Harry Potter

(přístěnek pod schody)

Zobí ulice 4 Kvikálkov

Surrey



Obálka z nažloutlého pergamenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka.

Harry dopis roztřesenou rukou obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B, kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.

"Tak pohni sebou, Harry!" křikl strýc Vernon z kuchyně. "Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?" a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.

Harry se vrátil do kuchyně, oči ještě pořád upřené na svůj dopis. Podal strýci Vernonovi účet a pohlednici, posadil se a začal pomalu otvírat žlutou obálku.

Strýc Vernon roztrhl obálku s účtem, pobouřeně si odfrkl a obrátil pohlednici.

"Marge je nemocná," oznámil tetě Petunii. "Snědla nějakou špatnou surmovku…"

"Tati!" ozval se Dudley najednou. "Tati, Harry něco dostal!"

Harry se právě chystal, že si ten svůj dopis, napsaný na stejném silném pergamenu jako obálka, rozloží, když mu ho strýc Vernon vytrhl z ruky.

"Ten je můj!" bránil se a zkusil znovu se ho zmocnit.

"A kdo by ti asi mohl psát?" ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis roztrhl a podíval se do něj. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše.

"P-P-Petunie!" nemohl popadnout dech. Dudley se pokusil dopis mu sebrat a přečíst si ho, strýc Vernon ho však držel tak vysoko, že na něj Dudley nedosáhl. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí.

"Vernone! Můj ty bože - Vernone!"

Zírali jeden na druhého, jako kdyby zapomněli, že Harry a Dudley jsou ještě pořád v kuchyni. Dudley nebyl zvyklý, aby si ho nevšímali. Důrazně poklepal otci na hlavu svou smeltingskou hůlkou.

"Chci si ten dopis přečíst," řekl hlasitě.

"Já si ho chci přečíst," řekl Harry navztekaně, "poněvadž je můj."

"Vypadněte, oba dva!" zakrákal strýc Vernon a strčil dopis zpátky do obálky.

Harry se ani nepohnul.

"CHCI SVŮJ DOPIS!" rozkřikl se.

"Ukaž ho mně!" dožadoval se Dudley.

"VEN!" zařval strýc Vernon, chytil Dudleyho i Harryho za límec, vyhodil je do předsíně a zabouchl za nimi dveře. Harry a Dudley se v tu chvíli zuřivě, ale ve vší tichostí poprali o to, kdo bude poslouchat klíčovou dírkou: vyhrál Dudley, takže Harry, kterému visely brýle na jednom uchu, si lehl na břicho a poslouchal štěrbinou mezi dveřmi a podlahou.

"Vernone," říkala právě teta Petunie třaslavým hlasem, "podívej se na tu adresu - jak vůbec mohou vědět, kde spává? Myslíš, že pozorují náš dům?"

"Pozorují - špehují - možná že nás sledují," zamumlal strýc Vernon rozčileně.

"Ale co budeme dělat, Vernone? Myslíš, že bychom jim měli odpovědět? Napsat jim, že si nepřejeme -"

Harry viděl naleštěné černé polobotky strýce Vernona, jak přecházel po kuchyni sem tam.

"Ne," prohlásil nakonec. "Nebudeme si toho vůbec všímat. Když nedostanou žádnou odpověď… Ano, to je nejlepší… nebudeme dělat vůbec nic…"

"Jenže -"

"Já o nikoho takového v domě nestojím, Petunie! Copak jsme si nepřísahali, když jsme ho vzali k sobě, že z něj ty nebezpečné nesmysly dostaneme?"

Když se toho večera strýc Vernon vrátil z práce, udělal něco, co ještě nikdy předtím: přišel za Harrym do přístěnku.

"Kde je můj dopis?" uhodil Harry na strýce, hned jak se ztěžka protlačil dveřmi. "Kdo mi to píše?"

"Nikdo. Byl to prostě omyl," řekl strýc Vernon stroze. "Už jsem to psaní spálil."

"To žádný omyl nebyl," ohradil se Harry pobouřeně, "v té adrese byl napsaný i můj přístěnek!"

"TICHO!" zaječel strýc Vernon a ze stropu spadlo několik pavouků. Potom se párkrát zhluboka nadechl a vynutil ze sebe úsměv, který působil spíš ztrápeně.

"Totiž - víš, Harry - pokud jde o tenhle přístěnek, tvoje teta a já jsme si říkali… opravdu už na něj začínáš být trochu velký… Tak jsme si mysleli, že by nejspíš bylo dobře, kdyby ses přestěhoval do Dudleyho druhé ložnice."

"A proč?" zeptal se Harry.

"Nech si ty hloupé otázky!" osopil se na něj strýc. "Zkrátka si odnes svoje věci nahoru, a hned."

U Dursleyových měli čtyři ložnice: jedna patřila strýci Vernonovi a tetě Petunii, jedna byla pro návštěvy (což obvykle bývala Marge, sestra strýce Vernona), v jedné spal Dudley a v té poslední měl všechny hračky a věci, které se do jeho první ložnice už nevešly. Harrymu stačila jediná cesta nahoru, aby přestěhoval všechen svůj majetek z přístěnku do pokoje; potom se posadil na postel a rozhlédl se kolem. Skoro všechno v místnosti bylo rozbité. Měsíc stará kamera ležela na věži malého, ještě pojízdného tanku, kterým Dudley onehdy přejel sousedova psa; v koutě stál Dudleyho první televizor, který prokopl, když nevysílali jeho oblíbený pořad; byla tu veliká ptačí klec, v níž kdysi býval papoušek, kterého Dudley ve škole vyměnil za opravdovou vzduchovku, a ta ležela na polici s hlavní úplně ohnutou, jak si na ni sedl. Ostatní poličky byly plné knih; ty jediné v místnosti vypadaly, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl.

Zezdola bylo slyšet Dudleyho, jak huláká na matku: "Já nechci, aby tam byl. Já ten pokoj potřebuju… Postarej se, aby odtamtud vypadnul!"

Harry vzdychl a natáhl se na postel. Ještě včera by dal všechno na světě za to, aby mohl být tady nahoře. Dnes by raději seděl u sebe v přístěnku, ale s tím dopisem v rukou, než být tady a nemít ho.

Dalšího dne u snídaně všichni seděli zamlkle. Dudley byl otřesený a zdrcený. Celý večer prokřičel, několikrát udeřil otce svou smeltingskou hůlkou, naschvál se pozvracel, kopl matku a prohodil svou želvu střechou skleníku, přesto však mu jeho pokoj nevrátili. Harry myslel na včerejší ráno touhle dobou a trpce litoval, že ten dopis neotevřel už v předsíni. Strýc Vernon a teta Petunie se jen zasmušile dívali jeden na druhého.

Když přišla pošta, strýc Vernon, který se očividně snažil být k Harrymu vlídný, pro ni poslal Dudleyho. Slyšeli ho, jak celou cestu tluče svou smeltingskou hůlkou do všeho v předsíni. A potom vykřikl: "Má další dopis! Pan Harry Potter, nejmenší ložnice v domě, Zobí ulice 4 -"

Strýc Vernon s přidušeným výkřikem vyskočil ze židle a rozběhl se do předsíně, a Harry mu běžel v patách - strýc Vernon musel Dudleyho srazit na zem, aby mu dopis sebral, což bylo o to těžší, že Harry ho zezadu držel za krk. Po chvilce zmateného zápasu, při kterém oba utržili spoustu ran smeltingskou hůlkou, se strýc Vernon zase postavil na nohy; ještě lapal po dechu, ale Harryho dopis svíral v ruce.

"Běž do přístěnku - chci říct k sobě do ložnice," zasupěl. "A ty, Dudley, zmiz - prostě zmiz!"

Harry přecházel po svém novém pokoji kolem dokola. Někdo věděl, že ho z přístěnku přestěhovali sem, a zřejmě se také vědělo, že ten první dopis nedostal. Určitě to znamenalo, že ten Někdo se pokusí poslat mu další; a tentokrát už se Harry postará, aby ho dostal. Měl svůj plán.



Příštího dne v šest hodin ráno mu zazvonil opravený budík. Harry ho spěšně vypnul a potichu se oblékl. Hlavně nesměl vzbudit Dursleyovy; kradl se po schodech dolů a cestou si nerozsvítil jediné světlo.

Hodlal počkat na pošťáka už na rohu Zobí ulice a vzít si od něj dopisy pro číslo čtyři. Srdce mu hlasitě bušilo, jak se plížil temnou předsíní k domovním dveřím…

"UAAARRRR!"

Harry se vymrštil do vzduchu - šlápl na rohožce na něco velkého a měkkého - na něco živého!

Nahoře se rozsvítilo a Harry ke své hrůze zjistil, že to velké a měkké byl strýcův obličej. Strýc Vernon ležel ve spacím pytli před domovními dveřmi; očividně se chtěl pojistit, že Harry neudělá to, co měl právě v úmyslu. Snad půl hodiny na něho křičel a potom řekl, ať jde a udělá mu šálek čaje. Harry se celý sklíčený odšoural do kuchyně, a než se vrátil, pošta už stačila dorazit, spadla strýci Vernonovi přímo do klína. Harry jen zahlédl tři dopisy s adresou napsanou zeleným inkoustem.

"Chci -" spustil, ale to už mu strýc Vernon před očima cupoval jeho dopisy na kousky.

Toho dne strýc Vernon nejel do práce. Zůstal doma a zatloukl poštovní schránku hřebíky.

"Uvidíš," vysvětloval tetě Petunii s ústy plnými hřebíků, "že když je nebudou moct doručit, tak s tím prostě přestanou."

"Tím si nejsem tak jistá, Vernone."

"Petunie, ti lidé uvažují zvláštním způsobem; nejsou jako ty a já," prohlásil strýc Vernon a snažil se zatlouci hřebík kouskem ovocného chlebíčku, který mu teta Petunie právě přinesla.



V pátek přišlo Harrymu hned dvanáct dopisů. Jelikož se nedaly vhodit do poštovní schránky, prostrčili je pode dveřmi a štěrbinami po stranách, a několik jich dokonce vpravili dovnitř okénkem na záchodě v přízemí.

Strýc Vernon znovu zůstal doma. Nejdřív spálil všechny dopisy - pak si vzal kladivo a hřebíky a zatloukl prkny přední i zadní vchod, takže nikdo nemohl ven. Při práci si broukal Náruč plnou tulipánů, a při sebemenším zvuku sebou pokaždé trhl.



V sobotu se strýci Vernonovi začaly věci vymykat z rukou. Dovnitř se dostalo čtyřiadvacet dopisů Harrymu, stočených a ukrytých po jednom ve dvou tuctech vajec, které tetě Petunii podal oknem obývacího pokoje jejich mlékař a tvářil se přitom velice rozpačitě. Zatímco strýc Vernon zuřivě telefonoval na poštu a do mlékárny a snažil se najít někoho, komu by si mohl stěžovat, teta Petunie dopisy rozcupovala v kuchyňském mixéru.

"Kdo to proboha zrovna tebe tak naléhavě chce?" zeptal se Dudley Harryho užasle.



Když v neděli ráno strýc Vernon zasedl k snídani, vypadal dost špatně a unaveně, přesto však šťastně.

"V neděli pošta nechodí," připomněl jim spokojeně, jak si mazal marmeládu na noviny, "takže dneska žádné zatracené dopisy -"

Ve chvíli, kdy to řekl, přiletělo cosi kuchyňským komínem dolů a zasadilo mu to pořádnou ránu do zátylku. Vzápětí začaly z ohniště jako kulky vyletovat dopisy; mohlo jich být třicet nebo čtyřicet. Dursleyovi před nimi uhýbali, Harry však vyskočil do vzduchu a pokoušel se některý chytit -

"Ven! VEN!"

Strýc Vernon chytil Harryho kolem pasu a vystrčil ho do předsíně. Hned za ním vyběhli i Dudley a teta Petunie a zakrývali si obličej rukama, a strýc Vernon přibouchl dveře. Slyšeli, jak se do místnosti ještě pořád valí dopisy a odrážejí se od stěn a od podlahy.

"Už toho mám dost," prohlásil strýc Vernon; snažil se mluvit klidně, ale vytrhával si přitom z kníru obrovské chomáče vousů. "Koukejte, ať jste během pěti minut připraveni na cestu. Jedeme odtud. Sbalte si jenom něco na sebe. A nechci slyšet ani slovo!"



S pouhou polovinou kníru vypadal tak hrozivě, že se nikdo neodvážil nic namítat. Deset minut nato se už dostali zatlučenými dveřmi ven, seděli v autě a řítili se k dálnici. Dudley na zadním sedadle popotahoval; otec mu vlepil pořádný pohlavek, aby nezdržoval, když se pokoušel nacpat do svého sportovního pytle televizor, video a počítač.

A teď jeli a jeli. Dokonce ani teta Petunie se neodvážila zeptat, kam vlastně mají namířeno. Čas od času strýc Vernon najednou otočil a chvíli jel opačným směrem.

"Musíme jim ujet… prostě jim musíme ujet," mumlal si pro sebe pokaždé, když měnil směr.

Vůbec nikde se nezastavili na nic k jídlu ani k pití. Za soumraku už Dudley hlasitě skučel. V životě ještě nezažil tak hrozný den. Měl hlad, přišel o pět televizních pořadů, které chtěl vidět, a ještě nikdy se mu nestalo, že by tak dlouho na svém počítači nezlikvidoval nějakého vetřelce z cizích světů.

Nakonec strýc Vernon zastavil u ponurého hotelu na okraji nějakého velikého města. Dudley a Harry měli pokoj s manželskými postelemi a s vlhkým, zatuchlým povlečením. Dudley hned chrápal, ale Harry zůstal vzhůru, seděl na parapetu, díval se dolů na světla projíždějících aut a přemýšlel, co to všechno znamená…



Ráno měli k snídani kukuřičné vločky od včerejška a topinky se studenými rajčaty z konzervy. Právě dojedli, když k jejich stolu přišla majitelka hotelu.

"Promiňte, ale není někdo z vás pan H. Potter? Mám toho v recepci možná stovku."

Zvedla dopis vzhůru, takže si mohli přečíst adresu napsanou zeleným inkoustem:



Pan H. Potter

Hotel Railview

(pokoj č. 17)

Cokeworth



Harry po dopisu chňapl, ale strýc Vernon mu srazil ruku stranou. Majitelka hotelu vytřeštila oči.

"Já si je vezmu," řekl strýc Vernon, spěšně vstal a vyšel z jídelny za ní.



"Nebylo by lepší, kdybychom se prostě vrátili domů, drahoušku?" navrhla nesměle teta Petunie o několik hodin později, ale strýc Vernon jako by ji neslyšel. Nikdo z nich nevěděl, co doopravdy hledá. Zavezl je doprostřed hustého lesa, tam vystoupil, chvíli se rozhlížel kolem, zavrtěl hlavou, vrátil se do auta a jeli zase dál. Totéž se opakovalo uprostřed zoraného pole, v polovině visutého mostu a v nejvyšším poschodí mnohapatrového parkoviště.

"Tatínek se zbláznil, viď?" zeptal se Dudley sklesle tety Petunie navečer. Strýc Vernon zastavil na nábřeží, všecky je zamkl v autě a zmizel.

Začalo pršet. Po střeše vozu bubnovaly veliké kapky. Dudley se rozfňukal.

"Je pondělí," řekl matce. "Dnes večer dávají Velkého Humberta. Já chci někam, kde bude televize."

Pondělí! To Harrymu něco připomnělo. Pokud bylo pondělí - a díky televizi se na Dudleyho obvykle dalo spolehnout, že ví, co je za den - pak zítra, v úterý, měl on sám mít jedenácté narozeniny. Harryho narozeniny samozřejmě nikdy nebyly žádná sláva - loni mu Dursleyovi darovali ramínko na šaty a staré ponožky po strýci Vernonovi. Ale přesto, jedenáct vám není každý den.

To už byl strýc Vernon zpátky a usmíval se. Navíc si nesl i jakýsi dlouhý, úzký balík a neodpověděl, když se ho teta Petunie zeptala, co to koupil.

"Našel jsem vynikající místečko!" řekl. "Pojďte! Všichni ven!"

Vystoupili a zjistili, že venku je velice chladno. Strýc Vernon ukazoval na něco, co daleko v moři vypadalo jako veliký útes. Nahoře na něm byla přilepená ta nejubožejší chatrč, jakou si dokážete představit. Jedna věc byla jasná: televizi tam určitě nemají.

"Na dnešní noc předpovídají bouři!" oznámil strýc Vernon radostně a tleskl rukama. "A tento dobrý muž bude tak laskav a půjčí nám svůj člun!"

To už se k nim přiloudal bezzubý stařík a s dost zlomyslným úšklebkem jim ukazoval starou veslici, která se kolébala v ocelově šedé vodě pod nimi.

"Nějaké zásoby jsem už opatřil," řekl strýc Vernon, "takže všichni na palubu!"

V loďce byla strašlivá zima. Za krk jim zatékala ledová vodní tříšť a do tváří je bodal mrazivý vítr. Připadalo jim, že to trvalo celé hodiny, než dorazili k útesu, kde je strýc Vernon, i když se smekal a klouzal, dovedl k polorozpadlému stavení.

Uvnitř to vypadalo hrozně: páchlo to tam chaluhami, vítr profukoval škvírami v dřevěných stěnách a ohniště bylo vlhké a prázdné. V chatrči byly jen dvě místnosti.

Ukázalo se, že jejich zásoby obnášejí po jednom balíčku smažených bramborových lupínků pro každého a čtyři banány. Strýc Vernon se pokusil rozdělat oheň, ale prázdné obaly od brambůrků jen čadily a zkroutily se.

"Teď by se nám pár těch dopisů docela hodilo, co říkáte?" nadhodil rozmarně.

Byl ve velice dobré náladě. Očividně si myslel, že nikdo nemá sebemenší možnost dostat se v bouři až sem a doručit jim poštu. Harry s ním v duchu souhlasil, i když sám z toho žádnou radost neměl.

S příchodem noci se kolem nich rozběsnila ohlášená bouře. Stěny chatrče zalévala tříšť ze vzdutých vln a špinavými okny lomcoval divoký vítr. Teta Petunie našla ve druhé místnosti několik zplesnivělých přikrývek a ustlala Dudleymu na pohovce prožrané od molů. Sama se uložila se strýcem Vernonem na hrbolatou postel v sousední místnosti a Harrymu nezbylo nic jiného, než si najít to nejměkčí místo na podlaze a schoulit se pod tou nejtenčí a nejpotrhanější přikrývkou.

Jak noc ubíhala, bouře řádila stále zuřivěji. Harry nemohl usnout. Třásl se zimou a mlel sebou, aby našel nějakou pohodlnější polohu, a v žaludku mu kručelo hladem. Dudleyho chrápání teď přehlušovalo vzdálené burácení hromů, které začalo před půlnocí. Svítící ciferník hodinek, které visely spáči na tučném zápěstí přes okraj pohovky, Harrymu prozradil, že mu za deset minut bude jedenáct let. Ležel a sledoval, jak se jeho narozeniny přibližují; přemítal přitom, jestli si na ně Dursleyovi vůbec vzpomenou, a kde teď asi je ten, kdo mu všechny ty dopisy posílal.

Zbývalo ještě pět minut. Harry slyšel, jak venku něco zapraštělo. Doufal, že se nepropadne střecha, i když pak by uvnitř možná bylo tepleji. Ještě čtyři minuty. Možná že dům v Zobí ulici, až se tam vrátí, bude tak plný dopisů, že se mu podaří nějak jeden ukrást.

Ještě tři minuty. Že by to moře tak divoce doráželo na útes? A (zbývaly už jen dvě minuty) co znamenal ten podivný praskavý zvuk? Že by se útes rozlomil a řítil se do moře?

Už jen minuta a bude mu jedenáct. Třicet vteřin… dvacet… deset - devět - možná by měl probudit Dudleyho, jenom aby ho rozčílil - tři - dva - jedna -

BUM!

Celá chatrč se zatřásla a Harry se posadil zpříma, s pohledem upřeným na dveře. Venku někdo byl a bouchal, aby ho pustili dovnitř.

2. Sklo, které zmizelo.

27. září 2011 v 17:02 | Mia |  Harry Potter a kámen Mudrců
Sklo, které zmizelo.
Ode dne, kdy se Dursleyovi probudili a našli na prahu přede dveřmi svého synovce, uplynulo bezmála deset let, Zobí ulice se však skoro vůbec nezměnila. Paprsky vycházejícího slunce ozářily tytéž upravené předzahrádky a na domovních dveřích u Dursleyových se v nich zaleskla mosazná číslice čtyři; pak pronikly i do obývacího pokoje, kde to vypadalo téměř stejně jako tenkrát večer, kdy se pan Dursley díval v televizi na onu osudnou zprávu o sovách. Jedině fotografie na krbu ukazovaly, kolik času mezitím opravdu uplynulo. Před deseti lety tam byly desítky snímků něčeho, co vypadalo jako veliký růžový plážový míč, na který někdo nasadil pletené čepičky s bambulkou v nejrůznějších barvách - jenže Dudley Dursley už nebyl malé dítě, a fotografie teď ukazovaly světlovlasého hromotluka, jak jede na svém prvním kole, sedí o pouti na kolotoči a hraje s otcem počítačovou hru, a jak ho matka objímá a líbá. V celé místnosti se nenašla jediná známka, že by v domě žil ještě nějaký jiný chlapec.

Harry Potter tam nicméně stále byl; v tu chvíli ještě spal, neměl však už spát dlouho. Teta Petunie totiž byla vzhůru a její ječivý hlas byl první zvuk, který se po ránu rozlehl domem.

"Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele!"

Harry sebou trhl a probudil se. Teta znovu zabušila na dveře.

"Vylez!" vřískla. Harry ji slyšel, jak jde do kuchyně a staví na sporák pánev. Převrátil se na záda a ještě zkusil vybavit si sen, který se mu před chvílí zdál. Byl to hezký sen a byla v něm motorka, která létala. Měl podivný pocit, že stejný sen se mu zdál už někdy dřív.

Teta znovu stála za dveřmi.

"Už jsi vstal?" naléhala.

"Skoro," řekl Harry.

"Tak sebou pohni, chci, abys mi dal pozor na slaninu. A neopovaž se ji připálit! Na Dudleyho narozeniny musí být všecko jaksepatří."

Harry jen zasténal.

"Co jsi říkal?" vyštěkla na něj teta přes dveře.

"Nic, vůbec nic."

Dudleyho narozeniny - jak jenom na ně mohl zapomenout? Harry pomalu vylezl z postele a začal hledat ponožky. Pod postelí nějaké našel, z jedné vyklepal pavouka a natáhl si je. Na pavouky byl zvyklý, poněvadž v přístěnku pod schody jich bylo plno, a právě tam spával.

Když už byl oblečený, sešel předsíní dolů do kuchyně. Stůl málem nebylo vidět, tolik na něm leželo dárků k Dudleyho narozeninám. Vypadalo to, že Dudley dostal ten nový počítač, který chtěl, nemluvě o druhém televizoru a závodním kole. Proč vlastně chtěl závodní kolo, byla pro Harryho záhada, poněvadž Dudley byl tlustý jako bečka a tělesná cvičení nenáviděl - pokud k nim ovšem nepatřilo, že do někoho mohl bušit pěstmi. Dudleyho oblíbeným cvičným pytlem byl Harry, často se mu ho ovšem nepodařilo chytit. Harry na to nevypadal, ale uměl utíkat velice rychle.

Možná s tím mělo co dělat to, že žil v tmavém přístěnku, avšak na svůj věk byl i tak pořád malý a hubený. A vypadal ještě menší a hubenější, než byl doopravdy, poněvadž nikdy nenosil nic jiného než odložené šatstvo po Dudleym, a ten byl snad čtyřikrát silnější než on. Harry byl hubený v obličeji, měl vyčnělá kolena, černé vlasy a zářivě zelené oči. Nosil kulaté brýle, které držela pohromadě jen spousta izolepy - tolikrát už od Dudleyho dostal pěstí do nosu.

Jediné, co se Harrymu na jeho vlastním obličeji zamlouvalo, byla velice tenká jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk. Pokud se pamatoval, měl ji odjakživa, a první otázku, na kterou si vůbec dokázal vzpomenout, položil tetě Petunii, když se jí zeptal, jak k té jizvě přišel.

"Při té havárii, kdy zahynuli tvoji rodiče," řekla mu tenkrát. "A nech si ty hloupé otázky."

Nech si ty hloupé otázky - to byla první zásada, pokud s Dursleyovými chtěl vycházet v klidu.

Strýc Vernon přišel do kuchyně ve chvíli, kdy Harry obracel slaninu.

"Běž se učesat!" utrhl se na něj místo ranního pozdravu.

Asi tak jednou týdně se strýc Vernon podíval přes noviny a vykřikl, že Harry potřebuje ostříhat. Harry se nejspíš dával stříhat častěji než všichni ostatní chlapci z jeho třídy dohromady, ale nic se tím nezměnilo, poněvadž vlasy mu prostě rostly po celé hlavě jak divé.

Harry už smažil vejce, když do kuchyně přišel i Dudley s matkou. Dudley se velice podobal strýci Vernonovi. Měl tučný růžový obličej, skoro žádný krk, malá, vodová modrá očka a husté světlé vlasy, hladce ulíznuté na tupé, sádelnaté hlavě. Teta Petunie často říkala, že Dudley vypadá jako andělíček - Harry zase často tvrdil, že Dudley vypadá jako čuník s parukou.

Harry přinesl na stůl talíře s vejci a se slaninou, což nebylo nic snadného, tak málo na něm bylo místa. Dudley si mezitím přepočítával dárky a pak se mu protáhl obličej.

"Třicet šest," řekl a podíval se na matku a na otce. "To je o dva míň než loni."

"Drahoušku, ty jsi ale nepočítal dárek od tetičky Marge; vidíš, tady pod tím velikým, co máš od maminky a od tatínka."

"Dobrá, tak je jich třicet sedm," řekl Dudley a celý zrudl v obličeji.

Harry vytušil, že jeho bratránek je na nejlepší cestě k pořádnému záchvatu vzteku, a tak začal hltat svou slaninu, jak nejrychleji uměl - to pro případ, že by Dudley převrhl stůl.

Teta Petunie zřejmě také vycítila nebezpečí, poněvadž spěšně řekla: "A ještě ti koupíme dva další dárky, až dnes pojedeme do města. Co na to říkáš, zlato? Ještě dva dárky. Bude to v pořádku?"

Dudley o tom chvilku přemýšlel; vypadalo to, že ho to stojí značnou námahu. Nakonec řekl pomalu: "Takže jich budu mít třicet… třicet…"

"Třicet devět, drahoušku," řekla teta Petunie.

"Mhm," Dudley se ztěžka posadil a popadl nejbližší balíček. "Pak je to v pořádku."

Strýc Vernon se spokojeně uchechtl.

"Náš malý dareba chce dostat, co mu patří, zrovna tak jako jeho otec. Jsi pašák, Dudley, a prohrábl mu rukou vlasy.

V tu chvíli zazvonil telefon a teta Petunie ho šla zvednout; Harry a strýc Vernon se zatím dívali, jak Dudley vybaluje závodní kolo, filmovou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním, šestnáct nových počítačových her a video. Právě strhával papír ze zlatých náramkových hodinek, když se teta Petunie vrátila od telefonu celá rozčilená a ustaraná.

"Špatná zpráva, Vernone," oznámila. "Paní Figgová si zlomila nohu. Nemůže si ho -" pohodila hlavou směrem k Harrymu - "na dnešek vzít."

Dudleymu samým zděšením poklesla brada, zato Harrymu poskočilo srdce. Každý rok jezdili rodiče na Dudleyho narozeniny se svým synáčkem a s některým jeho kamarádem do města, do zábavních parků, jídelen s hamburgry nebo do kina; a každý rok nechávali Harryho u paní Figgové, potřeštěné staré dámy, která bydlela o dvě ulice dál. Harry to tam nenáviděl. Po celém domě to páchlo zelím a paní Figgová ho nutila, aby si prohlédl fotografie všech koček, které kdy v životě měla.

"Co teď?" řekla teta Petunie a vztekle zahlížela na Harryho, jako by si to snad vymyslel on. Harry věděl, že by mu mělo být líto, jestli si paní Figgová zlomila nohu; nebylo to však nijak snadné, když si připustil, že uplyne celý rok, než se zas bude muset dívat na Mindu, Bělunku, pana Tlapku a Chocholku.

"Mohli bychom zavolat Marge," navrhl strýc Vernon.

"Nemluv hlouposti, Vernone, víš, že toho kluka nemůže vystát."

Dursleyovi takhle o Harrym mluvili často, jako kdyby tam vůbec nebyl - nebo spíš jako kdyby to bylo něco odporného, co jim nerozumí ani slovo, asi jako nějaký slimák.

"A co ta - jak ona se jmenuje, ta tvoje přítelkyně - Yvonne?"

"Ta je na dovolené na Mallorce," odsekla teta Petunie.

"Mohli byste mě prostě nechat tady," navrhl Harry s nenadálou nadějí (aspoň jednou by se mohl v televizi dívat, nač by chtěl, a možná si i vyzkoušet Dudleyho počítač).

Teta Petunie se zatvářila, jako by právě spolkla citron.

"A až se vrátíme, najít dům v troskách?" zavrčela.

"Já bych ho přece do povětří nevyhodil," ohradil se Harry, ale neposlouchali ho.

"Třeba bychom ho mohli vzít s sebou," řekla teta Petunie pomalu, "a nechat ho v autě před zoo."

"To auto je nové, nemůže v něm zůstat sedět sám."

Dudley se nahlas rozbrečel. Vlastně neplakal doopravdy a bylo to už kolik let, co doopravdy plakal, věděl však, že když zkřiví tvář a začne fňukat, matka pro něho udělá všecko, co mu na očích uvidí.

"Ty můj Dudloušku, neplač, maminka přece nedovolí, aby ti pokazili narozeniny," vykřikla a sevřela ho v náručí.

"Já… já nechci… aby… aby jel s námi!" vřískal Dudley mezi předstíranými hlasitými vzlyky. "Když on vždycky všecko pokazí!" A škvírou mezi matčinými pažemi vrhl na Harryho ošklivý pohled.

Právě v tu chvíli zazvonil zvonek - "Můj ty bože, už jsou tady!" vykřikla teta Petunie zoufale - a za okamžik vešel dovnitř Piers Polkiss, Dudleyho nejlepší kamarád, se svou matkou. Piers byl vychrtlý chlapec s krysí tváří. Obvykle to byl on, kdo jiným držel ruce za zády, zatímco je Dudley tloukl. Dudley okamžitě přestal dělat, že pláče.

Půl hodiny nato Harry, ač ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí, seděl s Piersem a s Dudleym na zadních sedadlech auta pana Dursleyho a poprvé v životě se jel podívat do zoo. Jeho teta a strýc nedokázali vymyslet nic jiného, co s ním udělat, ale ještě než vyjeli, vzal si strýc Vernon Harryho stranou.

"Varuju tě," prohlásil, tučnou brunátnou tvář až těsně u Harryho obličeje, "varuju tě předem, kluku opovaž se něco vyvést, rozumíš, cokoliv - a necháme tě v tom přístěnku až do Vánoc!"

"Já nic nevyvedu," ujišťoval Harry, "namouduši…"

Jenže strýc Vernon mu nevěřil. Nikdy mu nikdo nevěřil.

Problém byl v tom, že kolem Harryho se často děly podivné věci, a bylo zbytečné Dursleyovým vykládat, že on za to nemůže.

Jednou už toho teta Petunie měla dost, když Harry přišel od holiče a vypadal, jako kdyby tam vůbec nebyl, vzala kuchyňské nůžky a ostříhala ho tak nakrátko, že měl hlavu málem holou až na čupřinu nad čelem, kterou mu nechala, "aby zakryla tu strašnou jizvu". Dudley se při pohledu na něj válel smíchy a Harry prožil bezesnou noc, když si představoval příští den ve škole, kde se mu už tak posmívali pro jeho pytlovité oblečení a brýle slepené izolepou. Když se však příštího rána probudil, zjistil, že má vlasy přesně takové jako předtím, než mu je teta Petunie ostříhala. Dostal za to týden domácího vězení v přístěnku, i když se pokoušel vysvětlovat, že si neumí vysvětlit, jak mu vlasy tak rychle narostly.

Jindy zas teta Petunie zkoušela navléknout ho do hnusného starého svetru po Dudleym (hnědého s oranžovými bambulkami). Čím víc se snažila přetáhnout mu ho přes hlavu, tím se svetr zdál menší, až nakonec by snad mohl být leda nějakému maňáskovi, určitě však nebyl dost velký Harrymu. Teta Petunie nakonec došla k názoru, že se svetr musel srazit při praní, a Harryho k jeho obrovské úlevě ani nepotrestala.

Na druhé straně se octl opravdu v pořádné bryndě tenkrát, když ho našli na střeše školní kuchyně. Dudleyho banda ho honila jako obvykle, když Harry ke svému vlastnímu překvapení - stejně jako k překvapení všech ostatních - zčistajasna seděl na komíně. Dursleyovi dostali od ředitelky velice pobouřený dopis, v kterém si na Harryho stěžovala, že leze po školních budovách. Jediné, oč se pokoušel (jak křičel na strýce Vernona přes zamčené dveře přístěnku), přitom bylo skočit za velké nádoby na odpadky venku před kuchyňskými dveřmi. Harry si myslel, že ho při skoku nejspíš strhl vítr.

Dnes se však určitě nic zlého nepřihodí. Stálo to i za to, že jede s Dudleym a s Piersem, pokud stráví den někde jinde než ve škole, v přístěnku nebo v obývacím pokoji paní Figgové, kde to páchlo zelím.

Strýc Vernon řídil auto a přitom si stěžoval tetě Petunii. Rád si stěžoval na všecko možné: lidé v práci, Harry, městská rada, Harry, banka a Harry - to byla jen některá z jeho oblíbených témat. Dnes ráno to byly motorky.

"…jezdí s tím jako šílenci, chuligáni jedni," rozčílil se, když je jedna předjela.

"Mně se o jedné motorce zdálo," řekl Harry, jak si na to náhle vzpomněl. "Létala ve vzduchu."

Strýc Vernon div že nevrazil do auta před sebou. Otočil se na sedadle dozadu, tvář rudou jako obrovská červená řepa s knírem, a zařval na Harryho: "MOTORKY NELÉTAJÍ!"

Dudley a Piers se zahihňali.

"Já vím, že ne," řekl Harry. "Tohle byl jenom sen."

Býval by však raději, kdyby vůbec nic neřekl. Pokud Dursleyovi něco nesnášeli ještě víc než jeho zvědavé otázky, pak to byly jeho řeči o tom, že si něco počíná jinak, než by mělo, a nesešlo na tom, jestli to bylo ve snu nebo třeba v kresleném seriálu - nejspíš si mysleli, že by ho to mohlo přivést na nebezpečné nápady.

Byla krásná slunečná sobota a zoologická zahrada se hemžila rodinami s dětmi. U vchodu Dursleyovi koupili Dudleymu a Piersovi velkou čokoládovou zmrzlinu a potom, jelikož usmívající se paní v maringotce se Harryho zeptala, co chce, než ho stačili odtáhnout pryč, koupili i jemu laciné citronové lízátko. Ani to nebylo špatné, pomyslel si Harry a lízal ho, zatímco pozorovali gorilu, která se škrábala na hlavě a nápadně se podobala Dudleymu až na to, že nebyla světlovlasá.

Pro Harryho to bylo za dlouhou dobu nejhezčí ráno. Z opatrnosti se držel trochu stranou od Dursleyových, aby se Dudley a Piers, které kolem poledne už zvířata začínala nudit, neuchýlili ke své oblíbené zábavě a nezačali ho mlátit. Naobědvali se v místní restauraci, a když Dudley dostal záchvat vzteku, poněvadž opečená klobása, kterou mu přinesli, nebyla dost velká, koupil mu strýc Vernon jinou, a Harry směl dojíst tu první.

Později si samozřejmě říkal, že měl tušit, že je to všecko příliš krásné, než aby to vydrželo.

Po obědě zamířili do pavilonu plazů. Bylo tam chladno a tma a všude po stěnách zářila skleněná terária. Za skly se po kusech dřeva a po kamení plazili a lezli nejrůznější hadi a ještěrky. Dudley a Piers chtěli vidět velké jedovaté kobry a tlusté krajty, schopné rozmačkat dospělého člověka. Dudley okamžitě objevil největšího hada v celém pavilonu. Mohl by se dvakrát ovinout kolem auta strýce Vernona a zmačkat ho, že by se vešlo do popelnice - v tu chvíli se však nezdálo, že by něco takového chtěl provést. Po pravdě totiž tvrdě spal.

Dudley tam stál s nosem přimáčknutým na sklo a upřeně zíral na lesklé hnědé smyčky.

"Udělej něco, ať se pohne," zakňoural na otce. Strýc Vernon zaťukal na sklo, ale had se nehnul ani trošku.

"Ještě jednou," poručil Dudley. Strýc Vernon pohotově zaklepal prsty na sklo, ale had klimbal dál.

"To je nuda," reptal Dudley a zamířil pryč.

Harry se postavil před terárium a pozorně se na hada zahleděl. Nijak by ho nepřekvapilo, kdyby had sám umřel nudou - neměl kolem sebe nikoho jiného než hloupé lidi, kteří od rána do večera bubnovali prsty na sklo, aby ho vyburcovali. Bylo to ještě horší než spávat v přístěnku, kam nepřišel nikdo jiný než teta Petunie, která bušila do dveří, aby vás probudila, a Harry přinejmenším směl chodit po celém domě.

Had náhle otevřel své korálové oči. Pomalu, velice pomalu zvedal hlavu, až měl oči stejně vysoko jako Harry.

Pak zamrkal.

Harry vytřeštil oči. Potom se spěšně rozhlédl, jestli ho někdo pozoruje, zjistil však, že ne. Podíval se na hada a zamrkal také.

Had pohodil hlavou směrem ke strýci Vernonovi a k Dudleymu a pak obrátil oči ke stropu. Podíval se na Harryho pohledem, který říkal docela jasně:

"A takhle to chodí pořád."

"Já vím," zamumlal Harry přes sklo, i když si nebyl jist, zda ho had slyší. "Musí to být opravdu k vzteku."

Had důrazně přikývl.

"Odkud ty vůbec jsi?" zeptal se Harry.

Had ukázal ocasem na malou tabulku vedle skleněné stěny, a Harry si ji zvědavě prohlédl.

Boa constrictor, Brazílie.

"Bylo tam hezky?"

Had znovu ukázal ocasem na tabulku a Harry četl dál: Tento exemplář se narodil v naší zoo. "Rozumím - takže ty jsi v Brazílii nikdy nebyl?"

Ve chvíli, kdy had zakroutil hlavou, ozval se za Harryho zády ohlušující výkřik, při kterém sebou oba trhli: "DUDLEY! PANE DURSLEY! POJĎTE SE PODÍVAT NA TOHO HADA! TO BYSTE NEVĚŘILI, CO DĚLÁ!"

Dudley se k nim přikolébal tak rychle, jak jen byl schopen.

"Uhni, ty smrade," řekl a praštil Harryho do žeber. Harry to nečekal a jak široký, tak dlouhý se rozplácl na betonovou podlahu. Vše, co následovalo, se událo tak rychle, že nikdo neviděl, jak se to stalo - v jednom okamžiku se Piers a Dudley ještě natahovali až ke sklu, a vteřinu nato odskočili zpátky a vřeštěli hrůzou.

Harry se posadil a jen zalapal po dechu: skleněná stěna hroznýšova terária zmizela. Velký had se rychle rozvinul a sklouzl na podlahu - a lidé po celém pavilonu plazů začali ječet a hnali se k východům.

Ve chvíli, kdy se had rychle prosmýkl kolem něj, Harry by býval přísahal, že zaslechl tichý syčivý hlas: "Už jdu, Brazzzílie. Mnoho štěssstí, amigo."

Hlídač z pavilonu plazů z toho byl málem na mrtvici.

"Ale to sklo," opakoval pořád dokola, "kam se podělo to sklo?"

Sám ředitel zoologické zahrady uvařil tetě Petunii šálek silného sladkého čaje a celou dobu se jí znovu a znovu omlouval. Piers a Dudley jen něco nesrozumitelně drmolili. Pokud Harry viděl, had jim jen škádlivě chňapl po patách, když je míjel, ale když potom seděli v autě strýce Vernona, Dudley líčil, jak mu ten had málem ukousl nohu, a Piers se dušoval, že se ho pokusil rozmačkat. Nejhorší ze všeho ovšem bylo - aspoň pro Harryho - když se Piers natolik uklidnil, že řekl: "Ale Harry se s ním bavil, no řekni, Harry?"

Strýc Vernon počkal, až byl Piers najisto z domu, a teprve pak se na Harryho obořil. Byl tak rozčilený, že ze sebe sotva vypravil pár slov: "Zmiz - přístěnek - nikam - žádné jídlo!" Načež se sesul na židli a teta Petunie mu musela honem přinést velký koňak.

Harry pak ještě dlouho ležel v tmavém přístěnku a přál si, aby měl hodinky. Nevěděl, kolik je hodin, a nebyl si jist, zda Dursleyovi už spí. Do té doby, než usnou, se nemohl odvážit vydat se potají do kuchyně pro něco k snědku.

Žil u Dursleyových už skoro deset let, deset bezútěšných let, kam až sahala jeho paměť, od doby, kdy byl ještě malý a jeho rodiče zahynuli při té autohavárii. Nedokázal si vzpomenout, že by seděl v autě, když se to stalo. Když si za dlouhých hodin v přístěnku občas namáhal hlavu, vybavovala se mu podivná vidina: oslepující záblesk zeleného světla a palčivá bolest, kterou pocítil na čele. To zřejmě byla ta havárie, i když si neuměl představit, odkud se všechno to zelené světlo vzalo. Na rodiče se vůbec nepamatoval. Teta ani strýc o nich nikdy nemluvili, a měl samozřejmě zakázáno klást jim hloupé otázky. V domě nebyla jediná fotografie jeho rodičů.

Když byl menší, snil nejednou o nějakém neznámém příbuzném, který přijde a odvede si ho, ale nikdy se to nestalo: Dursleyovi byli jediní příbuzní, které měl. Občas se mu ovšem zdálo (nebo v to možná doufal), že na ulici jako by se k němu hlásili úplně neznámí lidé, a ještě k tomu vypadali velice podivně. Když jednou byli s tetou Petunií a s Dudleym na nákupu, uklonil se mu zničehonic drobný mužík ve fialovém cylindru. Teta Petunie se napřed Harryho rozzlobeně zeptala, jestli toho člověka zná, a pak ho i s Dudleym spěšně odtáhla z krámu, aniž něco koupila. Jednou mu v autobusu vesele zamávala nějaká stařena celá v zeleném, která vypadala, jako by byla z divokých vajec. A jakýsi holohlavý muž ve velice dlouhém purpurovém plášti mu onehdy na ulici doopravdy stiskl ruku a pak beze slova zamířil pryč. Nejzáhadnější na všech těch lidech bylo, jak pokaždé naráz zmizeli ve chvíli, kdy si je Harry chtěl prohlédnout zblízka.

Ve škole neměl nikoho. Všichni věděli, že Dudleyho banda toho podivného Harryho Pottera v jeho pytlovitých starých šatech a s rozbitými brýlemi nesnáší, a nikdo si nechtěl Dudleyho bandu proti sobě poštvat.

1. Chlapec, který zůstal naživu

27. září 2011 v 17:01 | Mia |  Harry Potter a kámen Mudrců
Chlapec, který zůstal naživu.
Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali.

Pan Dursley byl ředitelem firmy jménem Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to vysoký, tělnatý chlapík, který neměl málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír. Paní Dursleyová byla hubená blondýna a krk měla skoro dvakrát delší než jiní lidé, což se jí velice hodilo, poněvadž ho celé hodiny natahovala přes plot a slídila, co se děje u sousedů. Dursleyovi měli malého synka, který se jmenoval Dudley, a podle jejich názoru to byl ten nejúžasnější chlapec na světě.

Dursleyovi měli všecko, co si přáli, přesto však měli i své tajemství a ze všeho nejvíc se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach, že by to snad vůbec nepřežili, kdyby se někdo dozvěděl o Potterových. Paní Potterová byla sestra paní Dursleyové, už několik let se však neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová předstírala, že žádnou sestru nemá, poněvadž její sestra a ten budižkničemu, kterého si vzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik, že víc to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala hrůza při pomyšlení, co by řekli sousedé, kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici. Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také malého synka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl další důvod, proč o Potterovy ani trochu nestáli; nepřáli si, aby se jejich Dudley s takovým dítětem stýkal.

Když se onoho pošmourného, šedivého úterý, kdy náš příběh začíná, pan a paní Dursleyovi probudili, snad jenom zamračená obloha venku se zdála naznačovat, že po celé zemi se zakrátko začnou dít podivné a záhadné věci. Pan Dursley si brumlal sám pro sebe, jak si do práce vybíral svou nejošklivější kravatu; paní Dursleyová něco spokojeně žvatlala a potýkala se přitom s vřískajícím Dudleym, aby ho dostala na dětskou židličku.

Ani jeden, ani druhý si nevšiml velkého puštíka, který proletěl kolem okna.

O půl deváté pan Dursley uchopil svou aktovku, líbnul paní Dursleyovou na tvář a pokusil se na rozloučenou políbit i Dudleyho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž ten měl zrovna záchvat vzteku a házel müsli po stěnách. "Máme to ale nezbedu," usmíval se blaženě pan Dursley, když vycházel z domu. Nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty k domu číslo čtyři.

Už na rohu ulice postřehl první známku čehosi podivného - kočku, která si prohlížela plán města. Pan Dursley si na okamžik nepřipustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale žádný plán města nikde neviděl. Co ho to proboha napadlo? Musel to být nějaký trik, který mu vyvedlo světlo. Pan Dursley zamrkal a upřeně se na kočku podíval, a ta mu upřený pohled oplatila. Na rohu zahnul a vyjel na hlavní silnici, nepřestával ji však sledovat ve zpětném zrcátku. Kočka si teď četla tabulku, na které stálo Zobí ulice - ne, dívala se na ni, poněvadž kočky přece nedovedou číst tabulky ani mapy. Pan Dursley se oklepal a pustil kočku z hlavy, a jak jel do města, nemyslel už na nic jiného než na velkou objednávku na vrtačky, o které doufal, že ji toho dne dostane.

Hned na kraji města mu však vrtačky vytlačilo z mysli něco jiného. Jak vězel v dopravní zácpě, která tu byla každý den, nemohl si nevšimnout, že na ulici je spousta podivně oblečených lidí. Měli na sobě dlouhé pláště! Pan Dursley nesnášel lidi, kteří se oblékali jinak než ostatní - ty háby, jaké si teď na sebe dokázali vzít ti mladí! Pomyslel si, že to je nejspíš nějaká přihlouplá nová móda. Bubnoval prsty na volantu a pak mu pohled sklouzl na hlouček oněch podivínů, kteří stáli velice blízko a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Pan Dursley ke svému rozhořčení zjistil, že někteří z nich už vůbec nejsou mladí; ano, tamhleten byl určitě starší než on, a na sobě měl smaragdově zelený plášť. Tomu se tedy říká odvaha! Náhle mu však svitlo: onen bláznivý nápad měl nejspíš jen upoutat pozornost a ti lidé zřejmě na něco vybírají… ano, je to jasné. Auta se konečně pohnula z místa, a když o několik minut později pan Dursley dorazil na parkoviště firmy Grunnings, myslel už zase na vrtačky.

Ve své kanceláři v devátém patře pan Dursley sedával vždycky zády k oknu; kdyby seděl jinak, nejspíš by ho toho rána stálo o dost víc práce soustředit se na vrtačky. Takže on neviděl sovy, které za bílého dne přeletovaly kolem, i když lidé dole na ulici je viděli; ukazovali si na ně a s otevřenými ústy zírali, jak jim nad hlavami sviští jedna za druhou. Většina z nich až do té doby sovu neviděla ani v noci. Pan Dursley nicméně prožil zcela normální ráno, do kterého mu žádné sovy nezasahovaly. Postupně seřval pět svých podřízených. Měl několik důležitých telefonických hovorů, a zahulákal si i při nich. Byl ve velice dobrém rozpoložení až do poledne, kdy si usmyslel, že se trochu protáhne, zajde si do pekařství na protější straně ulice a koupí si tam něco k snědku.

Na lidi v dlouhých pláštích si vůbec nevzpomněl až do chvíle, kdy jich venku před pekařstvím uviděl celý houf. Jak procházel kolem, rozzlobeně si je změřil; nevěděl proč, ale při pohledu na ně se cítil nesvůj. I tihle tady si něco vzrušeně šuškali a pan Dursley neviděl ani jedinou misku, do které by na něco vybírali. Když pak kolem nich procházel zpátky, v ruce sáček s velkou koblihou, zachytil několik slov z toho, co právě říkali.

"Je to pravda, byli to Potterovi, tak jsem to slyšel -"

"- ano, jejich syn, Harry -"

Pan Dursley zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí. Naráz ho zaplavil strach. Ještě se ohlédl na šuškající podivíny, jako by jim chtěl něco říct, ale pak to neudělal.

Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel. Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír a uvažoval o tom… ale ne, chová se jako hlupák. Potter přece nebylo nijak neobvyklé příjmení; byl si jist, že je celá spousta Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho chlapce neviděl. Možná že se jmenuje Harvey. Nebo Harold. Neměl žádný důvod přidělávat starosti paní Dursleyové, která se při každé zmínce o své sestře vždycky tak rozčílila. Nijak jí to nevyčítal - kdyby on měl takovou sestru… ale přece jen, ti lidé v dlouhých pláštích…

To odpoledne ho stálo o hodně víc práce soustředit se na vrtačky, a když v pět hodin odpoledne vyšel z budovy, byl ještě tak zabraný do svých starostí, že hned přede dveřmi do někoho vrazil.

"Promiňte," zabručel, když se hubený stařík zapotácel a málem upadl. Trvalo několik vteřin, než si pan Dursley uvědomil, že na sobě má fialový plášť. To, že ho málem porazil, jako by staříka vůbec nevyvedlo z míry; naopak, ve tváři se mu rozhostil široký úsměv a pronesl skřípavým hlasem, při kterém se kolemjdoucí začali ohlížet: "Nijak se neomlouvejte, milý pane, poněvadž dnes mě nemůže rozčílit vůbec nic! Radujte se, poněvadž Vy-víte-kdo je konečně pryč! Dokonce i mudlové jako vy by měli oslavovat tenhle šťastný, přešťastný den!"

A stařík pana Dursleyho objal, přitiskl ho k sobě a vzápětí byl tentam.

Pan Dursley zůstal stát, jako by ho někdo přibil. Právě ho objal úplně cizí člověk! Uvědomil si také, že mu říkal mudla, ať už to bylo co chtělo. Úplně ho to vyvedlo z míry. Spěšně došel k autu a vyrazil domů; doufal přitom, že to jsou jen výplody jeho představivosti, i když v něco takového ještě nikdy nedoufal, poněvadž představivost neschvaloval.

Jak zajížděl na příjezdovou cestu k číslu čtyři, první, co uviděl - a to mu věru nezlepšilo náladu - byla mourovatá kočka, kterou zahlédl toho dne ráno. Teď seděla na zídce jeho zahrady. Byl si jist, že je to stejná kočka; měla tytéž skvrny kolem očí.

"Všššc!" sykl pan Dursley nahlas.

Kočka se ani nepohnula, jenom se na něj přísně podívala. Pan Dursley chvilku uvažoval, jestli se kočky takhle chovají normálně. Zatímco se nutil ke klidu, otevřel si domovní dveře; ještě pořád nehodlal manželce nic říkat.

Paní Dursleyová za sebou měla normální, příjemný den. Během večeře mu podrobně vylíčila, jaké ta paní od vedle má problémy s dcerou, a že se Dudley naučil říkat "Ne a ne!". Pan Dursley se snažil chovat normálně. Když Dudleyho konečně uložili do postele, dorazil do obývacího pokoje ještě včas, aby si vyposlechl poslední zprávu večerních televizních novin.

"A nakonec, pozorovatelé ptáků po celé zemi oznamují, že sovy se dnes všude chovaly velice nezvykle. I když sovy normálně loví v noci a za denního světla je jen zřídkakdo zahlédne, od východu slunce byly spatřeny celé stovky těchto ptáků, kteří létali všemi směry. Odborníci nejsou schopni vysvětlit, proč sovy tak náhle změnily svůj denní režim -" a hlasatel si dovolil usmát se. "Je to opravdová záhada. A teď už má slovo Jim McGuffin s předpovědí počasí. Budou dnes v noci padat z nebe další sovy, Jime?"

"Nazdar, Tede," zahlaholil meteorolog. "O tom nic nevím, ale nebyly to jen sovy, kdo se dnes choval prapodivně. Pozorovatelé z míst tak vzdálených navzájem jako je Kent, Yorkshire a Dundee mi během dne telefonovali, že místo deště, který jsem jim včera sliboval, viděli hotový liják meteorů! Možná že někdo začal předčasně pálit ohně - ale na ty je čas až příští týden, vážení! Zato vám můžu slíbit, že dnes v noci pršet bude."

Pan Dursley strnule seděl v křesle. Meteory, které padaly po celé Británii? Sovy, které létaly za bílého dne? Záhadné postavy v dlouhých pláštích všude, kam se jen podíval? A ještě ke všemu si šuškaly něco o Potterových…

Do obývacího pokoje vstoupila paní Dursleyová a přinesla dva šálky čaje. Takhle to dál nešlo; musí jí něco říct. Nervózně si odkašlal. "Ehm - Petunie, miláčku - od své sestry v poslední době nemáš žádné zprávy, že?"

Jak očekával, paní Dursleyová se zatvářila pobouřeně a rozzlobeně. Koneckonců, obvykle se tvářili, že žádnou sestru nemá.

"Ne," ohradila se příkře. "Proč se ptáš?"

"Ve zprávách říkali podivné věci," zamumlal pan Dursley. "Sovy… meteority… a ve městě dnes byla spousta lidí, kteří vypadali divně…"

"A co má být?" utrhla se na něj paní Dursleyová.

"No prostě mi jen napadlo… že možná… že by to mohlo mít co dělat s… však víš… s tím jejich spolkem."

Paní Dursleyová našpulenými rty usrkávala čaj. Pan Dursley uvažoval, zda se jí odváží říct, že přitom zaslechl i jméno Potter. Rozhodl se, že se toho neodváží. Místo toho se zeptal, jak nejledabyleji dokázal: "Ten jejich syn - musí být přibližně stejně starý jako Dudley, že?"

"Myslím, že ano," řekla paní Dursleyová upjatě.

"Jak se vůbec jmenuje? Howard, že?"

"Harry. Ošklivé, tuctové jméno, jestli chceš vědět, co si myslím."

"Ano, jistě," řekl pan Dursley a srdce mu v tu chvíli pokleslo až bůhvíkam. "Ano, úplně s tebou souhlasím."

Jak šli nahoru do ložnice, o celé záležitosti se už ani slovem nezmínil. Zatímco paní Dursleyová byla v koupelně, pan Dursley se připlížil k oknu a chvíli civěl do zahrádky před domem. Kočka tam ještě pořád byla. Sledovala teď pohledem celou Zobí ulici, jako by na něco čekala.

Byly to jenom výplody jeho představivosti? Nebo to všecko mohlo nějak souviset s Potterovými? Pokud ano… a pokud by vyšlo najevo, že jsou s někým takovým příbuzní - nevěřil, že by to dokázal snést.

Dursleyovi se uložili ke spánku. Paní Dursleyová usnula velice brzy, pan Dursley však ležel s otevřenýma očima a ještě si to všecko převracel v hlavě. Poslední, čím se utěšil, než usnul také, byla jistota, že i kdyby se to Potterových nějak týkalo, nemají žádný důvod, aby vyhledali jeho a paní Dursleyovou. Potterovi věděli velice dobře, co si o nich dvou a o takových, jako jsou oni, on a Petunie myslí. Nedokázal si představit, jak by se on a Petunie mohli zaplést do čehokoliv, co se snad dělo - zívl a otočil se na druhý bok - jich se to dotknout nemohlo…

Jak nesmírně se mýlil!

Pan Dursley se v tu chvíli snad už propadal do neklidného spánku, zato kočka na zdi venku nejevila žádné známky ospalosti. Seděla tam nehybně jako socha a upřeně hleděla na opačný konec Zobí ulice; za celou dobu jedenkrát nezamrkala. Dokonce se nenaježila, ani když v sousední ulici někdo přibouchl dveře auta, ani když jí nad hlavou proletěly dvě sovy. Po pravdě byla už málem půlnoc, když se vůbec pohnula.

Na rohu, který kočka celou tu dobu pozorovala, se vynořil jakýsi muž; zjevil se tak náhle a potichu, až byste si mohli myslet, že snad vyrostl ze země. Kočka zavrtěla ocasem a zorničky se jí zúžily.

V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý, soudě podle jeho stříbrných vlasů a vousů, dost dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek. Na sobě měl dlouhý hábit, purpurový plášť, který vláčel po zemi, a na nohou boty na vysokém podpatku a s přezkami. Modré oči za půlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé a svítily v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý a křivý, jako by ho kdysi měl aspoň dvakrát zlomený. Jmenoval se Albus Brumbál.

Albus Brumbál si zřejmě vůbec nepřipouštěl, že se právě ocitl v ulici, kde všecko od jeho jména až po jeho vysoké boty bylo nevítané. Přehraboval se v kapsách svého pláště, jako když něco hledá. Zřejmě si však uvědomil, že ho někdo pozoruje, poněvadž naráz zvedl hlavu a podíval se na kočku, která se na něj z opačného konce ulice ještě pořád upřeně dívala. Pohled na ni jako by ho z nějakého důvodu pobavil. Uchechtl se a zamumlal: "To jsem si mohl myslet."

Ve vnitřní kapse pláště našel, co hledal. Vypadalo to jako stříbrný zapalovač. Otevřel ho, pozvedl vzhůru a cvakl. Nejbližší pouliční svítilna s tichým zapraskáním zhasla. Brumbál cvakl znovu, a další lampa zablikala a potemněla. Celkem dvanáctkrát cvakl Zhasínadlem, až jediným světlem v celé ulici zůstaly dva vzdálené maličké body jako dírky po špendlíku: oči kočky, která ho pozorovala. Kdyby teď kdokoliv vyhlédl z okna - dokonce i paní Dursleyová, která měla oči jako trnky - nedokázal by zjistit, co se to dole na chodníku děje. Albus Brumbál zastrčil Zhasínadlo zpátky do kapsy a zamířil k domu číslo čtyři; tam se posadil na zídku vedle kočky. Nepodíval se na ni, ale po chvilce ji oslovil.

"To je ale náhoda, že jsme se tu sešli, profesorko McGonagallová."

Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se usmíval na dost přísně vyhlížející ženu, která měla na nose hranaté brýle přesně téhož tvaru jako skvrny, jež zdobily kočku kolem očí. Měla na sobě také plášť, ale smaragdově zelený, a černé vlasy stažené do tuhého uzlu. Bylo na ní vidět, že je nazlobená.

"Jak jste zjistil, že jsem to já?" zeptala se.

"Milá paní profesorko, v životě jsem neviděl kočku, která by seděla tak strnule."

"Kdybyste celý den proseděl na zídce, byl byste strnulý taky," odsekla profesorka McGonagallová.

"Celý den? Když jste přitom mohla oslavovat? Cestou sem jsem viděl aspoň tucet hostin a večírků."

Profesorka McGonagallová rozmrzele ohrnula nos.

"To jistě, všichni dnes oslavují, já vím," pronesla netrpělivě. "Člověk by si myslel, že budou trochu opatrnější, ale ne - dokonce i mudlové si všimli, že se něco děje. Bylo to v jejich zprávách." Pohodila hlavou ke ztemnělému oknu obývacího pokoje u Dursleyových. "Slyšela jsem to. Hejna sov… meteory… Tak úplně hloupí zase nejsou. Museli si něčeho všimnout. Meteory až dole v Kentu - vsadím se, že za to může Dedalus Kopál. Tomu to nikdy zvlášť nezapalovalo."

"Nemůžete jim to vyčítat," řekl Brumbál laskavě. "Za posledních jedenáct let jsme důvodů k oslavám měli věru málo."

"Já vím," řekla profesorka McGonagallová podrážděně. "Ale to ještě není důvod, aby ztráceli rozum. Vždyť si počínají docela lehkomyslně, chodí po ulicích za bílého dne, dokonce si ani nevezmou mudlovské oblečení, a šuškají si, co kdo zaslechl."

Úkosem vrhla na Brumbála ostrý pohled, jako by doufala, že z něj vymámí aspoň něco, ale on mlčel, takže pokračovala: "To by tedy bylo ohromné, kdyby se mudlové právě toho dne, kdy Vy-víte-kdo jak se zdá konečně zmizel, o nás všecko dozvěděli. Předpokládám, že je opravdu pryč, Brumbále?"

"Rozhodně to tak vypadá," přikývl Brumbál. "Máme být zač vděční. Dala byste si citronovou zmrzlinu?"

"Cože?"

"Citronovou zmrzlinu. To je jeden z mudlovských pamlsků, který mám docela rád."

"Ne, děkuji," pronesla profesorka McGonagallová chladně, jako by si nemyslela, že je vhodná chvíle na pohárky se zmrzlinou. "Jak vám říkám, i pokud je Vy-víte-kdo opravdu pryč -"

"Milá paní profesorko, tak rozumná osoba jako vy přece dokáže vyslovit jeho jméno? Všechny ty nesmysly s Vy-víte-kým - jedenáct let jsem se snažil všechny přesvědčit, aby mu říkali jeho skutečným jménem: Voldemort." Profesorka McGonagallová sebou trhla, ale Brumbál, který zrovna odněkud vytahoval dva pohárky citronové zmrzliny, dělal, že si toho nevšiml. "Když pořád říkáme Vy-víte-kdo, jsou z toho jen zmatky. Nikdy jsem neviděl nejmenší důvod, proč by někdo musel mít strach vyslovit Voldemortovo jméno."

"Já vím, že vy ho nemáte," řekla profesorka McGonagallová napůl podrážděně, napůl s obdivem. "Jenže u vás je to něco jiného. Všichni vědí, že vy jste jediný, koho se Vy-víte - budiž, Voldemort - bál."

"To mi lichotíte," řekl Brumbál klidně. "Voldemort měl schopnosti, které já nikdy mít nebudu."

"Jen proto, že jste příliš - jak bych to řekla - příliš ušlechtilý, než abyste jich použil."

"Dobře že je tu tma. Takhle jsem se nečervenal od chvíle, kdy mi madame Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na uši."

Profesorka McGonagallová vrhla na Brumbála ostrý pohled a řekla: "Ty sovy nejsou vůbec nic proti pověstem, které se všude rozletěly. Víte, co všichni říkají? O tom, proč zmizel? A co ho nakonec zastavilo?"

Zdálo se, že profesorka McGonagallová konečně dospěla k tomu, o čem s ním chtěla hovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála neprobodla tak pronikavým pohledem jako teď. Bylo nasnadě, že ať už "všichni" říkají co chtějí, nehodlá tomu uvěřit, dokud jí to Brumbál nepotvrdí. Ten si však právě vytahoval další pohárek citronové zmrzliny a neodpověděl jí.

"Lidé totiž říkají," naléhala dál, "že včera večer se Voldemort objevil v Godrikově Dole. Šel tam hledat Potterovy. A tvrdí se, že Lily a James Potterovi jsou jsou - že prý jsou mrtví."

Brumbál přikývl a profesorka McGonagallová zalapala po dechu.

"Lily a James… nemohu tomu uvěřit… nechtěla jsem tomu věřit… Ach, Albusi…"

Brumbál natáhl ruku a poklepal jí na rameno. "Já vím… já vím…" řekl ztěžka.

Profesorce McGonagallové se třásl hlas, ale pokračovala: "Jenže to není všecko. Říkají, že se pokusil zabít i jejich syna, Harryho, ale nedokázal to. Nedokázal toho malého chlapce zabít. Nikdo neví proč ani jak, ale říkají, že Voldemortova moc se nějak zhroutila, když nedokázal zabít Harryho Pottera - a proto prý zmizel."

Brumbál zasmušile přikývl.

"Takže to je - je to pravda?" zajíkala se profesorka McGonagallová. "Po všem, co napáchal… kolik lidí zabil… a nedokázal zabít jednoho malého chlapce? Já jenom žasnu… že ho právě tohle zastavilo… ale jak to pro všechno na světě Harry přežil?"

"To se můžeme jen dohadovat," řekl Brumbál. "A možná se to nikdy nedozvíme."

Profesorka McGonagallová vytáhla krajkový kapesníček a otřela si s ním oči, zakryté brýlemi. Brumbál důkladně popotáhl nosem, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podíval se na ně. Byly to prapodivné hodinky; měly dvanáct ručiček, ale nebyla na nich žádná čísla, místo toho po obvodu ciferníku obíhaly maličké planety. Brumbál se v nich však zřejmě vyznal, poněvadž je zastrčil zpátky do kapsy a řekl: "Hagrid má zpoždění. Mimochodem, předpokládám, že to on vám prozradil, že budu tady?"

"Ano," přiznala profesorka McGonagallová. "A já naopak nepředpokládám, že byste mi řekl, proč jste právě tady?"

"Jsem tu proto, abych Harryho předal jeho tetě a strýci. Jsou to jediní příbuzní, které teď má."

"Snad nemyslíte - přece nemůžete myslet ty lidi, co bydlí tady?" vykřikla profesorka McGonagallová. Naráz byla na nohou a ukazovala na dům číslo čtyři. "Brumbále - to nemůžete! Sledovala jsem je celý den. Na celém světě nenajdete jiné dva lidi, kteří by se od nás tak lišili. A ten jejich kluk - viděla jsem, jak kopal svou matku celou cestu až k domovním dveřím a vřeštěl, aby mu dala bonbony. A sem že by měl Harry Potter přijít a žít tady?"

"Je to pro něj to nejlepší místo," řekl Brumbál pevně. "Až bude starší, jeho teta a strýc mu budou moci všecko vysvětlit. Napsal jsem jim dopis."

"Dopis?" opakovala profesorka McGonagallová chabým hlasem a posadila se zpátky na zídku. "Vy si vážně myslíte, Brumbále, že to všechno dokážete vysvětlit jedním dopisem? Ti lidé tady ho nikdy nepochopí! Bude slavný - stane se z něj legenda - vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou říkalo Den Harryho Pottera - o Harrym se budou psát knihy - každé dítě v našem světě bude znát jeho jméno!"

"Máte úplnou pravdu," řekl Brumbál a velice vážně hleděl přes své půlměsícové brýle. "To by každému chlapci stačilo poplést hlavu. Slavný ještě dřív, než se naučí chodit a mluvit! Slavný díky něčemu, co si nebude ani pamatovat! Copak nechápete, oč pro něj bude lepší, když bude vyrůstat daleko od toho všeho - až do doby, kdy to bude schopen přijmout?"

Profesorka McGonagallová otevřela ústa, ale pak si to rozmyslela, polkla a řekla: "Ano - ovšem, máte samozřejmě pravdu. Ale jak se sem ten chlapec dostane, Brumbále?" Zčistajasna si začala prohlížet jeho plášť, jako by si myslela, že pod ním Harryho snad schovává.

"Přiveze ho Hagrid."

"Myslíte - myslíte, že je moudré svěřit Hagridovi něco tak důležitého?"

"Svěřil bych Hagridovi svůj vlastní život," řekl Brumbál.

"Neříkám, že nemá srdce na pravém místě," namítla profesorka McGonagallová zdráhavě, "ale nechtějte mi tvrdit, že není neopatrný. Má sklon k… co to bylo?"

Ticho kolem nich protrhlo jakési vzdálené burácení a s každým okamžikem sílilo, zatímco Brumbál a profesorka se rozhlíželi po ulici sem tam, odkud se vynoří světla nějakého vozidla. Pak už se onen zvuk změnil v hlasitý řev a oba vzhlédli vzhůru; v tu chvíli se z nebe snesla obrovská motorka a přistála na vozovce před nimi.

Motorka byla obrovská, ovšem proti muži, který na ní rozkročmo seděl, vlastně úplná nicka. Byl málem dvakrát vyšší než normální lidé a přinejmenším pětkrát širší. Byl prostě takový hromotluk, že se to ani nepatřilo, a působil divoce - skoro celý obličej mu zakrývaly štětiny ježatých černých vlasů a vousů, dlaně měl jako víka od popelnic a jeho nohy v kožených botách připomínaly delfíní mláďata. V obrovských svalnatých pažích držel malý uzlík.

"Hagrid," vydechl Brumbál s úlevou v hlase. "Konečně. A kde jste vzal tu motorku?"

"Pučil jsem si ji, pane profesore," vysvětlil obr a přitom z ní opatrně slezl. "Pučil mně ji mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu, pane."

"Neměl jste tam žádné problémy?"

"Ne, pane - dům byl skoro úplně zničenej, ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme letěli nad Bristolem."

Brumbál a profesorka McGonagallová se shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel, která mu spadala do čela, spatřili sečnou ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš připomínala blesk.

"Takže tam ho…?" šeptla profesorka McGonagallová.

"Ano," přisvědčil Brumbál. "Ta jizva mu zůstane na celý život."

"Nemůžete s tím něco udělat, Brumbále?"

"I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým kolenem jizvu, na které je dokonalý plán londýnského metra. Dejte mi toho mrňouse, Hagride - bude dobře, když to vyřídíme co nejdřív."

Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil k domu Dursleyových.

"Můžu - můžu se s ním rozloučit, pane?" zeptal se Hagrid.

Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou hlavu a dal mu pusu, při které ho musel celého poškrábat. Vzápětí zaskučel jak poraněný pes.

"Pssst," sykla profesorka McGonagallová, "vzbudíte mudly!"

"Ne-nezlobte se," vzlykl Hagrid, vytáhl velký ušpiněný kapesník a zabořil do něj tvář. "Když já to prostě neunesu - Lily a James, voba dva po smrti - a chudák Harry, teď má žít u mudlů -"

"Ano, ano, všechno je to velice smutné, ale ovládejte se, Hagride, nebo nás objeví," vyzvala ho šeptem profesorka McGonagallová a nejistě ho popleskala po paži, zatímco Brumbál překročil nízkou zahradní zídku a došel k domovním dveřím. Šetrně položil Harryho na práh, vytáhl z kapsy pláště dopis, zastrčil ho mezi chlapcovy přikrývky a vrátil se zpět k ostatním. Dobrou minutu tam všichni tři stáli a dívali se na malý uzlíček před sebou; Hagridovi to cukalo rameny, profesorka McGonagallová zběsile pomrkávala a jiskřičky, které Brumbálovi obvykle svítily v očích, jako by vyhasly.

"To bychom tedy měli," řekl Brumbál konečně. "Tady už nemáme co pohledávat. Můžeme klidně jít a připojit se k oslavám."

"Jo," řekl Hagrid přiškrceným hlasem. "Já vodvezu tu motorku zpátky Siriovi. Brou noc, paní profesorko - a vám taky, pane profesore."

Otřel si uslzené oči rukávem kazajky, vyhoupl se na motorku a našlápl ji; stroj se vznesl s hlasitým řevem do vzduchu a zmizel ve tmě.

"Počítám, že se brzy uvidíme, paní profesorko," řekl Brumbál a kývl jí na pozdrav. Profesorka McGonagallová se místo odpovědi vysmrkala.

Brumbál se otočila vydal se ulicí zpátky. Na rohu se zastavil a vytáhl stříbrné Zhasínadlo. Cvakl jím jen jednou, a do pouličních lamp se v okamžení vrátilo dvanáct svítících koulí; Zobí ulice se naráz rozzářila oranžovým světlem a Brumbál ještě stačil zahlédnout mourovatou kočku, která právě zahýbala za roh na opačném konci. Dokázal také rozeznat uzlíček přikrývek na prahu před číslem čtyři.

"Mnoho štěstí, Harry," zamumlal. Pak se otočil na podpatku, zašustil pláštěm a byl pryč.

Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici, která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá a spořádaná; bylo to poslední místo na světě, kde byste čekali, že se stane něco ohromujícího. Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný, nevěděl, že za několik málo hodin ho probudí výkřik paní Dursleyové, až otevře domovní dveře, aby postavila ven lahve od mléka, ani že příštích několik týdnů ho jeho bratránek Dudley nepřestane pošťuchovat a štípat… Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí: "Na zdraví Harryho Pottera - chlapce, který zůstal naživu!"

Kapitola 2|3

10. září 2011 v 21:59 | Mia |  Lauren Kate- Pád
Ještě bych chtěla dodat, že se omlouvám za případné chyby, protože opisování mi dává hodně práce takže nestíhám dávat pozor na gramatiku..:D
Podívala jsem se na telefon ještě jednou, naposledy. Viděla jsem, že jsem měla dvě nové zprávy. Zdálo se nemožné, aby šlo o moje poslední dvě zprávy. První z nich byla od Callie.
Hned mi zavolej! Budu čekat na telefonu celou noc a budu připravená na nášup. A pamatuj si na mantru, kterou jsem ti řekla. Přežiješ to! BTW, je to dobrý, myslím si, že už na to každý zapomněl...
Typická Callie. Vždycky psala tak dlouhé zprávy, že Lucein zatracený telefon vždycky zprávu od čtyři řádky uříznul. Ale na jednu stranu se Luce skoro ulevilo.
Nechtěla si číst o tom, jak už všichni ze staré školy zapomněli, co se jí stalo a co udělala, že se ocitla tady.
Vzdychla a otevřela druhou zprávu. Ta byla od mámy, která se naučila psát zprávy teprve před několika týdny a která jistě nevěděla o téhle věci -můžeš si zavolat jednou za týden- protože jinak by jí sem nikdy neposlala. Nebo jo?
Holčičko, pořád na tebe budeme myslet. Buď hodná a snaž se jíst dost bílkovin. Dobře, ozvi se, až budeš moct. Miluju tě, M&T
S povzdechem si Luce uvědomila, že její rodiče o tom museli vědět. Jak jinak by si mohla vysvětlit jejich výrazy ve tváři, když se s nimi dneska loučila s taškou v ruce? Při snídani se pokusila o vtip, že nakonec alespoň ztratí v Nové Anglii ten otřesný přízvuk, který získala v Doveru, ale její rodiče se na ní ani neusmáli. Myslela si, že na ni byli ještě naštvaní. Nikdy na ní nezvýšili hlas, takže když se na ni opravdu zlobili, zavedli doma léčbu tichem. Teď už chápala jejich dnešní chování : Její rodiče byly smutní ze ztráty kontaktu s jejich jedinou dcerou.
"Stále čekáme na jednu osobu," zanotovala průvodkyně. "Zajímalo by mě, kdo to asi tak je."
Pozornost Luce se přesunula ke krabici, která teď přetékala zakázanými věcmi, které ani neznala. Cítila, jak se na ní tmavovlasý kluk kouká. Když vzhlédla, všimla si, že na ní každý zíral. Otočila se. Zavřela oči, pomalu otevřela prsty a nechala její telefon vyklouznout z jejího sevření a dopadnout se smutným zvukem na vrchol hromady. Tím zvukem, který jí říkal, že bude osamělá.
Todd a Gabbe zamířili ke dveřím, aniž by se jedinkrát podívali směrem k Luce. Třetí kluk se ale podíval na průvodkyni.
"Můžu ji tu provést," řekl a ukázal na Luce.
"To není součást naší dohody," odpověděla průvodkyně automaticky, jako kdyby tenhle dialog očekávala. "Jsi opět novým studentem, to znamená, že i pro tebe platí nová omezení pro studenty. Zpátky do bodu nula. Jestli se ti to nelíbí, měl by sis dvakrát všechno promyslet, aby ses nevrátil do vězení, jsi podmínečně propuštěný."
Kluk stál bez hnutí a bez výrazu, když průvodkyně vzala Luce - která ztuhla na slově "podmínečně propuštěný" -
a vedla ji ke konci zažloutlé haly.
"Pojď dál," řekla, jako by se nic nestalo. "Běž do pokoje." Ukázala na vzdálené okno, které směřovalo do vzdáleného bloku budov. Luce mohla vidět, jak se k nim pomalu přidali Gabbe a Todd. Třetí kluk šel pomalu za nimi, jako by to, aby je dohnal, byla poslední věc na jeho seznamu, co hodlá udělat.
Ložnice byly impozantní a náměstí, neboli šedý blok budov, měly dvojité dveře, které nedávaly možnost vidět život v nich. Uprostřed trávníků stála velká kamenná deska. Luce si z webu pamatovala, že na ní bylo vytesáno PAULINA UBYTOVNA. V ranním slunci, které prozařovalo mlhou, to vypadalo ještě ošklivější, než to na černobílé fotografii. Přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo byl nad plotem kolem budovy ostnatý drát? Průvodkyně se podívala do složky a listovala jím, aby našla Luce. "Pokoj šedesát tři. Hoď si zatím tašku a ostatní věci do pokoje. Vybalíš si až odpoledne."
Luce táhla červenou tašku za třemi dalšími studenty. Pak reflexivně sáhla po jejím mobilním telefonu, kam si obvykle zapisovala všechny věci, které si musela pamatovat. Ale její ruka nahmatala jen prázdnou kapsu, povzdechla si a pokusila si vrýt číslo jejího pokoje do paměti.
Stále jí ještě nebylo jasné, proč nemohla zůstat bydlet s rodiči, jejich dům v Thunderbolt byl méně než půl hodiny od školy. Cítila se doma v Savannah, kde jak říkala její máma, i vítr foukal líně. V Georgii bylo lehčí a pomalejší tempo. Mnohem vhodnější než byla pro Luce Nová Anglie.
Ale v téhle škole neměla pocit jako v Savanahh. Sotva se mohla cítit dobře na místě, které bylo mrtvé a bezbarvé a kam jí donutil jít soud. Zaslechla tátu, jak telefonoval s ředitelem školy a přikyvoval jako jejich zmatený učitel biologie: "Ano, ano, možná by pro ni bylo nejlepší být pod dohledem celou dobu. Ne, nechtěli bychom nějak zasahovat do vašeho systému."
Jasně, že její otec nevěděl všechno o dozoru na její jedinou dceru. Tohle místo vypadalo jako vězení s nejvyššími bezpečnostními opatřeními.
"A co, co jste to říkala o té červené?" zeptala se Luce průvodkyně, připravena být propuštěna z obhlídky.
"Červená," řekla průvodkyně a ukázala na malé kabelové zařízení, které viselo u stropu. Kamera s blikajícím červeným světlem. Luce je doteď neviděla, ale když na ně byla upozorněna, uvědomila si, že jsou všude.
"Kamery?"
"Velmi dobře," řeka průvodkyně a z jejího hlasu odkapávala blahosklonnost. "Je zřejmé, že bych ti to měla připomenout. Celou dobu, kdekoliv budeš, budeme tě sledovat. Takže nebuď nervózní - budeme tady, kdybys potřebovala pomoct."
Pokaždé, když někdo mluvil s Luce jako s psychopatem, byla mnohem blíž k tomu uvěřit, že je to vážně pravda.
Celé léto ji pronásledovaly vzpomínky. V jejích snech. Ve vzácných okamžicích, kdy jí rodiče nechali samotnou.
Něco se stalo v chatě a všichni (včetně Luce) umírali touhou vědět co. Policie, soudce a dokonce i sociální pracovníci, všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona byla stejně bezradná, jako byli oni. Ona a Trevor spolu laškovali celý večer, honili se dole pod řadou chat u jezera. Pryč od zbytku lidí. Snažila se jim vysvětlit, že to byla nejlepší noc jejího života, dokud se nezměnila v tu nejhorší.
Strávila hodně času, přehráváním té noci ve své hlavě. Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu, snažila se uvěřit svému instinktu, který jí říkal, že byla opravdu nevinná.
Ale teď, každé pravidlo na Sword&Cross pracovalo proti ní, naznačovalo jí, že ve skutečnosti byla nebezpečná a bylo třeba jí mít pod kontrolou.
Luce ucítila na rameni pevnou ruku. "Podívej," řekla průvodkyně. "Pokud se cítíš lépe, máš hodně daleko do toho nejhoršího případu tady."
To bylo první humánní gesto, které vůči Luce udělala a ona věřila, že tím chtěla docílit, aby se cítila líp. Ale. Byla sem poslána, protože byla podezřelá z vraždy kluka. Byla blázen a měla stále "daleko do toho nejhoršího případu tady".
Luce přemýšlela, čím přesně se zabývají ve Sword & Cross.
"Dobře, prohlídka je u konce," řekla průvodkyně. "Teď už to zvládneš sama. Tady je mapa, pokud budeš potřebovat něco najít." Dala Luce fotokopii mapy do natažené ruky a pak se podívala na hodinky. "Máš hodinu před tím, než ti začne první hodina, ale ta moje začíná až v pět, takže" -zamávala na Luce- "se neztrať. A nezapomeň," řekla a ukázala na jednu kameru. "Červené tě sledují."
Než mohla Luce odpovědět, objevila se před ní hubená tmavovlasá dívka a kývla svými dlouhými prsty směrem k obličeji Luce.
"Ooooooh," posmívala se dívka duchařským hlasem a tancovala kolem Luce v kruhu. "Červené tě sledujííí."
"Vypadni, Arriane, než ti udělám lobotomii," řekla průvodkyně, ačkoliv bylo z jejího počátečního krátkého, ale upřímného úsměvu vidět, že tahle bláznivá holka měla její náklonnost.
A bylo také jasné, že Arriane
její náklonnost neopětuje. Ukázala na průvodkyni prostředníček a pak se zadívala na Luce. Její odvaha byla pryč.
"A právě za tohle," řekla průvodkyně a zuřivě si něco psala do své knihy, "sis vysloužila úkol ukázat to dneska tady malé miss Sunshine."
Ukázala na Luce, která se dívala na její oblečení. Černé džíny, černé boty a černý top. Co se týče sekce OBLEČENÍ, škola vesele tvrdila, že pokud se studenti chovali dobře, mohli se obléknout, jak chtějí, jen s dvěma malými pravidly: styl musí být skromný a barva musí být černá. Volnost.
Luce na sobě měla příliš velký rolák, který na ní dnes ráno navlékla máma, a který příliš nelichotil jejím křivkám. Navíc byla pryč i její největší pýcha: její husté černé vlasy, které měla dřív až k pasu, měla teď téměř úplně ostříhané. Požár v chatě jí vlasy spálil a její vlasy byly nerovnoměrné, takže po dlouhé a tiché jízdě z Doveru domů, jí máma posadila do vany a táta jí beze slova oholil hlavu elektrickým holicím strojkem. Přes léto jí vlasy moc nevyrostly, takže teď je měla těsně pod uši.
Arrine ji vyrušila z myšlenek, když si jedním prstem klepla proti jejím bledým rtům. "Perfektní," řekla a vykročila, aby Luce obešla. Přes rameno ji řekla. "Jen jsem si říkala, že bych doopravdy mohla využít nového otroka."
Dveře do haly se otevřely a vešel vysoký kluk se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: "Na tomhle místě se nebojí prohledat ti všechny věci. Takže jestli máš zabaleného cokoliv nebezpečného," zvedl obočí a ukázal rukou na mojí tašku- "ušetři si potíže."
Za Luce se Arriane zasmála. Kluk k ní otočil hlavu, a když jeho oči zaregistrovaly Arriane, otevřel ústa a potom je hned zavřel. Jako by si nebyl jistý, jak postupovat.
"Arriane," řekl klidně.
"Cam," vrátila mu.
"Ty ho znáš?" zašeptala Luce a přemýšlela, zda byly na téhle škole stejné druhy klik, jako byly na škole v Doveru.
"Ani mi to nepřipomínej," řekla Arriane a strkala Luce ven ze dveří do šedého a bahnitého rána.
Zadní část budovy ústila v chodník, který hraničil s neopečovávaným polem. Tráva byla tak vysoká, že to vypadalo spíš jako neobydlený prostor, než jako měšťanská škola jenže vybledlá výsledková tabule a malé dřevěné tribuny tvrdily opak.
Kromě školy tam byly ještě čtyři velké budovy: bloky příšerně vypadajících kolejí nalevo a obrovský, starý ošklivý kostel napravo. Pak tam byly další dvě rozsáhlé budovy, které Luce rozpoznala jako učebny.
To bylo ono. Celý její svět byl zrovna teď tento žalostný pohled před očima.
Arriane se okamžitě vydala cestou doprava a vedla Luce na pole a potom na vrchol jedné z mokrých dřevěných tribun.
Stejně rozestavěné byly v Denveru, ale tam to křičelo Ivy League a běhali tam atleti, takže se tomu Luce vždycky vyhnula. Ale tohle pole bylo prázdné a jeho zrezivělé a křivé branky byly něco úplně jiného. Tohle Luce nechápala. Nad hlavou jim přeletěly tři supy, které vypadaly jako krůty. Vítr bičoval holé větve dubů. Luce sklonila bradu a skryla ji v jejím roláku.
"Tááákže," řekla Arriane. "Teď ses setkala s Randym."
"Myslela jsem, že jeho jméno bylo Cam."
"Nebudeme o něm mluvit," řekla Arrine rychle. "Co říkáš na tu holku-kluka tam." Arrine trhla hlavou směrem ke kanceláři, kterou před chvílí opustili. "Co myslíš, kluk nebo holka?"
"No, holka?" řekla Luce váhavě. "Je to test?"
Arrine se usmála. "První z mnoha. A ty jsi prošla. Alespoň si myslím, že jsi prošla. Pohlaví většiny lidí z fakulty je diskutabilní a kolují o nich dohady. Neboj-dostaneš se do toho."
Luce nechal vtip Arriany, v tomhle případě, chladnou. Ale všechno tady bylo tak hrozně jiné v porovnání s Doverem. Na její staré škole nosili zelené kravaty a budoucí napomádovaní senátoři chodili po chodbách v nóbl tichu. Všechno bylo o penězích.
Velmi často vrhali studenti z Doveru na Luce pohledy, jako by byla špína na jejich jinak čisté zdi a dívali se na ni svrchu. Snažila se představit si, Arrine: lenoší na tribunách a pronáší hlasitě nějaký hrubý vtip jejím peprným hlasem. Taky si snažila představit, co by Callie řekla na Arrianu. Nikdo v Doveru nebyl jako ona.
"Dobře, vyklop to," nařídila Arriana. Plácla sebou dolů na tribunu a ukázala na Luce, aby jí napodobila. Pak řekla: "Co jsi udělala, aby ses sem dostala?"
Tón Arrine byl hravý, ale Luce si najednou musela sednout. Bylo to směšné, ale napůl čekala, že její první den nebude o její plíživé minulosti. Že jí nikdo nevezme tu tenkou fasádu klidu. Samozřejmě, že to budou chtít lidi vědět.
Cítila jak jí ve spáncích buší krev. Stalo se to vždycky, když se snažila myslet-opravdu si vzpomenout, co se stalo tu noc. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo s Trevorem. Taky se ale snažila přestat se topit ve stínech, které byly to jediné, na co si mohla po nehodě vzpomenout. Ty temné nedefinovatelné věci, o kterých nikdy nikomu nemohla říct.
Nikdy nezačala vyprávět o Trevorovi a o zvláštní přítomnosti, kterou cítila tu noc, když byla s ním, o kroucejících se obrazcích, které visely nad jejich hlavami, a které hrozily, že zkazí jejich jinak perfektní večer. Pak byl Trevor pryč a jeho tělo bylo spáleno k nepoznání. A Luce byla ... byla... vina?
Nikdo nevěděl o temných tvarech, které někdy viděla ve tmě. Vždycky si přijdou na své. Vždycky přišly a odešly na tak dlouho, že už si Luce ani nepamatovala, kdy je uviděla poprvé. Ale pamatovala si, kdy si poprvé uvědomila, že stíny nevidí každý - vlastně nikdo kromě ní. Když jí bylo sedm, rodiče ji vzali na výlet lodí. Bylo to zrovna o západu slunce, když se stíny začaly objevovat nad vodou. Obrátila se k otci a řekla: "Co budeme dělat, až přijdou tati? Proč se taky nebojíš těch příšer?"
Nenašli ale žádné příšery. Ujistili jí, že neexistují, ale Luce opakovaně upozorňovala na přítomnost něčeho vratkého a tmavého. Luce musela na několik vyšetření s rodinným očním lékařem, pak s optikem, pak s ušním lékařem poté, co udělala tu chybu a popsala jim chraptivý strašidelný hluk, který dělaly stíny a nakonec terapie. Pak další léčba a nakonec předpis na anti-psychotické léky.
Ale nikdy neodešly.
Když jí bylo čtrnáct, Luce si už odmítala brát léky. To bylo, když našli v okolí Doverské školy Dr. Sanforda. Letěli do New Hamphire a její otec řídil auto z půjčovny dlouhou zakřivenou příjezdovou cestou k zámku na kopec, který se jmenoval Temná roklina. Dovezli Luce k člověku v laboratorním plášti a ten se jí zeptal, jestli má pořád ty svoje "vize". Její rodiče se potili a tiskli si ruce. Měli svraštěné obočí, protože se obávali, že je s jejich dcerou něco špatně.
Někdo přišel a řekl jí, aby Dr. Sanfordovi lhala a řekla mu, co chce, aby řekla. Kdyby to neřekla, musela by tady v Temné roklině zůstat. Kdyby ale lhala, dovolili by jí zapsat se do Doveru a Dr. Sanforda by navštěvovala jen dvakrát za měsíc.
Luce dovolili, aby přestala používat ty hrozné pilulky hned, jakmile začala předstírat, že už stíny neviděla. Ona ale neměla žádnou kontrolu nad tím, kdy se stíny objeví. Všechno co věděla, byl duševní katalog míst, kde je ve své minulosti viděla
- husté lesy, kalné vody - to byla místa, kterým se musela za každou cenu vyhýbat. Všechno co věděla bylo, že když přišly stíny, většinou je doprovázel chladný pocit, který cítila na kůži a vyvolávaly v ní ohavný pocit. S ničím by si to nespletla.
Luce si sedla obkročmo na tribunu a uchopila její trám mezi palec a prostředníček. Pokud to má dnes zvládnout, bude muset zatlačit její minulost do zákoutí její mysli. Nemohla vystát její paměť, která jí říkala, že tu noc tam nebyla sama. Taky ale nebyl způsob, jak by mohla říct, že tam viděla nějakého podivného šíleného cizince.
Místo odpovědi se podívala na Arriane, která ležela na tribuně. Měla na sobě obrovské černé sluneční brýle, které pokrývaly většinu jejího obličeje. Bylo těžké říct, jestli se na Luce dívá taky, protože po chvíli vyskočila z tribuny a zazubila se.

Kapitola 1|3

10. září 2011 v 19:48 | Mia |  Lauren Kate- Pád
Kapitola 1|3
Luce vtrhla do rozsvícené haly školy Meč&Kříž o deset minut později, než původně měla. Robustní průvodce s brunátnými tvářemi a přitisknutou schránkou pod bicepsy, jako ze železa, všem rozdával příkazy - což znamenalo, že Luce byla zase pozadu.
"Takže si pamatujte, jsou to ošetřovna, postele a červené," vyštěkl průvodce na skupinku tří studentů, kteří stáli zády k Luce. "Vzpomeňte si na tyhle základy a nikdo nebude zraněn."
Luce rychle zapadla do pozadí skupiny. Stále přemýšlela nad tím, jestli vyplnila obří hromadu těch papírů správně. Jestli ten holohlavý průvodce, který stál před nimi, byl muž nebo žena. Jestli je tu někdo, kdo jí pomůže s její enormně velkou taškou. Jestli se její rodiče zbaví jejího milovaného Fury Plymoutha hned jak dorazí domů, potom co jí tady vyhodili. Hrozili jí, že její auto prodají celé léto.
Jenže teď měli důvod a Luce nemohla odporovat jejich: Nikdo nemůže mít auto na té nové škole, kam jdeš Luce. Je to nová školní reforma, abych byl přesný.

Stále si ještě zvykala.
"Mohl byste, ehm, mohla byste to zopakovat?" zeptala se průvodce. "Co to bylo, ošetřovna-?"
"No, podívejme, koho to sem bouřka přivála," řekl průvodce hlasitě a pak pomalu pokračoval: "Ošetřovna. Pokud jste jedna z nemocných studentů, je to místo, kam můžete jít, aby vás vyšetřili, co se týče zdraví, dýchání nebo něčeho jiného." Žena, rozhodla se Luce, když si průvodkyni pořádně prostudovala. Žádný muž by nebyl tak jízlivý a nemluvil k ostatním takovým sladkým hlasem.
"Mám to," řekla Luce a cítila, jak se jí obrací žaludek. "Ošetřovna."
Brala léky mnoho let. Po nehodě letos v létě, Dr. Sandford, její lékař v Hopkintomu-a důvod proč jí rodiče poslali do internátní školy, až do New Hampshiru-chtěl, aby zvážila, že by začala brát léky znovu. I když ho nakonec přesvědčila o tom, že je v pořádku, trvalo další měsíc, než ho přemluvila, aby jí vysadil i ty strašný antipsychotika.
To byl důvod, proč se zapsala na školní rok do Meč&Kříž až po začátku akademického roku. Být novým studentem bylo dost těžké a Luce byla opravdu nervózní. Musela přijít do třídy, kde se už všichni ostatní znali. Ale jak to tak podle tohohle turné vypadalo, nebyla jediný nováček, který dnes přišel.
Nenápadně se podívala na další tři studenty, kteří kolem ní stáli v půlkruhu. Na její poslední škole Dover Prep se první den ve škole setkala se svou nejlepší kamarádku Callie. Na celé školní půdě, kde se prakticky všichni bavili se všema, bylo brzy jasné, že Luce a Callie byly jediné nebavící se děti. Ale netrvalo to dlouho a obě dívky si uvědomily, že mají stejnou zálibu ve starých filmech-zejména pokud se jednalo o Alberta Finneyho. Od té doby, co v prváku při sledování Two for the road zjistily, že ani jedna z nich nedokáže udělat pytel popcornu bez toho, aby způsobily požární poplach, byly Callie a Luce nerozlučné. Dokud ... dokud se nemusely rozloučit.
Vedle Luce byli dva chlapci a dívka. Dívka byla blondýnka. Typicky komerčně hezká s umělými růžovými pěstěnými nehty. Jejich barva odpovídala jejím pořadačům.
"Jsem Gabbe," řekla a své jméno protáhla. Obdařila Luce velkým úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce i dřív, než jí Luce řekla, jak se jmenuje.
Dívky slábnoucí zájem jí připomínal spíš jižní verzi dívek z Doveru, než někoho, koho byste čekali v téhle škole. Luce se nemohla rozhodnout, jestli je to příjemné nebo spíš naopak. Nedokázala si představit, co dělá tahle dívka, která vypadala takhle, v téhle reformované škole.
Napravo od Luce byl kluk s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a houfem pih na nose. Ale ze způsobu jakým klopil oči a stále si hrál s palci, Luce získala dojem, že stejně jako ona byl pravděpodobně ještě ohromený a rozpačitý z toho, že je tu nový.
Kluk na druhé straně naopak vystihnul obraz Luce o tomhle místě až příliš dokonale. Byl vysoký, hubený a přes rameno měl přehozenou tašku DJ. Měl husté černé vlasy a velké, hluboké zelené oči. Jeho rty byly plné a kvůli jejich přirozené barvě, by většina dívek zabíjela. Na zadní straně krku měl černé tetování ve tvaru slunce. Zdálo se, že na jeho světlé kůži téměř zářilo, když stoupalo od hrany černého trička.
Na rozdíl od těch dvou, když se k ní tenhle kluk otočil a setkal se s jejím pohledem, držel ho a už se nepodíval jinam. Jeho ústa byla stáhnutá v přímce, ale jeho oči byly teplé a živé. Díval se na ni a byl nehybný jako socha. Luce cítila, jak ztuhla na místě taky. Zatajila dech. Ty oči byly intenzivní a lákavé a, no, taky odzbrojující.
Když si nejednou průvodkyně odkašlala a přerušila kluka v jeho hypnotizujícím pohledu. Luce se začervenala a předstírala, že je velmi zaneprázdněná tím, škrábat se na hlavě.
"Ti z vás, kteří se nebudou řídit příkazy, které nějakým věcem zakazují volný vstup, se vystaví nebezpečí."
Průvodkyně ukázala na velkou kartonovou krabici, nad kterou bylo napsáno velkými červenými písmeny NEBEZPEČNÝ MATERIÁL. "A když říkám volný vstup, Todde" -položila ruce na rameno pihovatého kluka, což způsobilo, že poskočil- "Myslím tím, že budeš plnit všechno to, co ti tvoje průvodkyně řekne. Ty-" ukázala na Luce- "se vyhni nebezpečí a zůstaň se mnou."
Všichni čtyři se začali šourat za ní a Luce sledovala, jak si ostatní studenti začali vyprazdňovat kapsy. Dívka vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který byl dlouhý tři palce. Zelenooký kluk neochotně vytáhl plechovku barvy ve spreji a krabičku fréz. Dokonce i nešťastný Tedd vyndal několik knih o fotbale a malou lahvičku na různé tekutiny. Luce si připadala hloupě, že neskrývala žádné nebezpečné předměty, ale když viděla, jak ostatní berou své mobily a házejí je do krabice, jen polkla.
Naklonila se a přečetla si, co všechno zahrnují NEBEZPEČNÝ MATERIÁL trochu podrobněji. Všimla si, že jsou mobilní telefony, pagery a všechno, co chytá rádiový signál, přísně zakázány. Už takhle bylo dost špatné, že nemohla mít svoje auto! Luce pevněji sevřela svůj mobilní telefon v kapse. Bylo to její jediné spojení s vnějším světem. Když najednou uviděla výraz ve tváři jejich průvodkyně. Několikrát Luce rychle poplácala po tváři. "Neomdlívej mi tady děvče. Neplatí mě za resuscitaci. Kromě toho můžeš si zavolat jednou týdně z hlavní haly."
Jeden telefonát ... jednou týdně? Ale..

Na začátku

10. září 2011 v 19:43 | Mia |  Lauren Kate- Pád
Takže ahoj.Rozhodli jsme se společně s Dimkou sem dávat tuto knihu už kvůli tomu, že si myslíme, že není na každém blogu.Je to první díl z této série takže doufáme, že se vám bude líbit stejně jako mně..
NA ZAČÁTKU

Helston, Anglie září 1854

Kolem půlnoci její oči konečně nabyly tvar. Pohled v nich byl kočičí, napůl rozhodný a napůl váhavý - obojí znamenalo potíže. Ano, tyhle oči vypadaly tak skutečně. Měla zvednuté svoje krásné, elegantní obočí, které bylo jen palec od tmavého vodopádu jejích vlasů.

Držel se od papíru na vzdálenost paže a plánoval svůj další pohyb. Bylo to těžké, pracovat bez toho, aby byla poblíž něj, ale potom, v její přítomnosti, nikdy nemohl kreslit. Od té chvíle, kdy přijel z Londýna - ne, od té chvíle, kdy ji poprvé uviděl - musel být vždy opatrný na to, držet se od ní dál.

Každý den byla blízko něj a každý den to bylo obtížnější než kdy dřív. To byl důvod, proč se dnes ráno chystal odjet-do Indie, na americký kontinent, nevěděl kam. Všude tam, kde skončí, to bude jednodušší, než tady.

Naklonil se znovu s povzdechem nad výkres. Použil palec, aby mohl rozmazat perfektní linii jejího spodního rtu. Tento neživý papír, krutý podvodník, byl jediný způsob, jak si ji vzít sebou.

Poté, co se narovnal na kožené židli z knihovny, to pocítil. Cítil teplo vzadu, na jeho krku.

Její.

Jen pouhá její blízkost ho nutila cítit zvláštní pocit, jako druh tepla, který vysílají žhavé uhlíky, když k nim hodíš kus dřeva. Věděl to, aniž by se otočil: Byla tam.

Přikryl její podobiznu vázanými dokumenty v jeho klíně, ale nemohl jí uniknout.

Jeho oči se přesunuly na čalouněný gauč ze slonoviny, kde se jen před pár hodinami neočekávaně objevila. Bylo to potom, co si chtěla odpočinout od své párty, v růžových hedvábných šatech. Radovala se, že je nejstarší. Měla v rukách hrst divokých bílých pivoněk. Stále si myslela, že dosáhla toho, že mu připadala nevinná, že jejich častá setkání v altánku byly pouze ... šťastné náhody. Tak naivní! Nikdy jí nemohl říct
- tajemství, které nesl.

Vstal a otočil se. Náčrtky nechal na koženém křesle. Byla tam, tiskla rubín na jejím sametovém bílém jednoduchém županu. Její černé vlasy spadaly dolů v copu.

Výraz v její tváři byl stejný jako ten, který už kreslil tolikrát. V jejích tvářích rostl oheň. Byla naštvaná? Cítila se trapně? Toužil to vědět, ale nemohl si dovolit se zeptat.

"Co tady děláš?" Slyšel zavrčení ve svém hlase. Mrzelo ho, že byl tak ostrý, protože věděl, že ona to nikdy nepochopí.

"Já-já jsem nemohla spát," koktala a pohybovala se směrem k němu a k jeho židli. "Viděla jsem, jak se tady svítí a pak jsem" -odmlčela se a podívala se dolů na své ruce- "uviděla za dveřmi kufr. Jedeš někam?"

"Chtěl jsem ti to říct-" Odmlčel se. Neměl by lhát. Nikdy nezamýšlel, že by jí seznámil se svými plány. Kdyby jí je řekl, jen by to vše zhoršilo. Už teď nechal věci zajít příliš daleko. Doufal, že tentokrát to bude jiné.

Přiblížila se a její oči padly na skicák. "Ty jsi mě kreslil?" Její překvapený tón mu připomněl, jak velký rozdíl byl v jejich chápání.

Dokonce i po celou tu dobu, kterou za těch posledních pár týdnů strávili spolu, jí ještě ani nezačal odhalovat pravdu, která ležela za jejich vzájemnou přitažlivostí.

Tohle bylo dobré - nebo to bylo přinejmenším lepší. Během několika posledních dní se rozhodl odejít, protože tak pro něj bude snazší se od ní odtrhnout. Tohle úsilí na něj působilo tak, že jakmile byl sám, musel se své potlačované touhy zbavit kreslením. Měl celou knihu zaplněnou kresbami jejího krku, její mramorové klíční kosti, černého vodopádu jejích vlasů.

Teď, když se podíval na skicu, nestyděl se za to, že jí maloval, spíš hůř. Studený chlad se jím rozšířil, když si uvědomil, že její objev -expozice jeho citů- jí může zničit. Měl by být víc opatrný. Vždycky to začíná takhle.

"Teplé mléko s lžičkou melasy," zamumlal stále zády k ní. Pak smutně dodal: "To ti pomůže spát."

"Jak to víš? Protože to je přesně to, co moje matka-"

"Vím to," řekla a otočil se k ní. Údiv v jejím hlase ho nepřekvapil, ale on jí nemohl vysvětlit, jak to věděl, nebo jí říct, kolikrát v minulosti už jí připravil tenhle nápoj, když přišli stíny, a jak jí držel, dokud neusnula.

Cítil její dotek přes jeho košili, jako by hořel. Ruka jemně položená na jeho rameni ho přiměla, aby zalapal po dechu. Ještě se v tomhle životě nedotkli. Při prvním doteku ho vždy opustil dech.

"Odpověz mi," zašeptala. "Odcházíš?"

"Ano."

"Pak mě vezmi sebou," vyhrkla. Sledoval, jak se jako na povel nadechla, když chtěla vzít svou námitku zpět. Viděl průběh emocí, které se jí usadily v očích: nejdřív cítila impulzivnost, pak byla zmatená a nakonec se styděla za to, jak byla odvážná. Vždycky to dělala, už mnohokrát předtím a on vždycky udělal tu chybu, že jí utěšil. Stejně jako teď.

"Ne," zašeptal, vzpomněl si ... vždycky si vzpomněl ... "Odplouvám zítra. Pokud ti na mně vůbec záleží, už neřekneš ani slovo."

"Jestli mi na tobě záleží," opakovala, skoro jako kdyby mluvila sama k sobě. "Já-já miluju-"

"Neříkej to."

"Musím to říct. Já-miluju tě a jsem si jistá, že pokud odjedeš-"

"Láska. Neporozumíš tomu, ale musíš mi věřit."

Její oči se do něj zavrtaly. Ustoupila a zkřížila si ruce na prsou. To byla taky jeho chyba - vždycky, když jí to vysvětloval, donutil jí k pohrdavému gestu.

"Chceš říct, že jsou důležitější věci, než tohle?" Mluvila pochybovačně, přičemž si jednou rukou ukázala na srdce.

Oh, vždyť ona nevěděla, co přichází! Musel být silnější, než je teď. Musí být schopen ji zastavit. Pokud jí nezastaví, nikdy se nebude učit a minulost se jen bude stále opakovat. Bude je mučit znovu a znovu.

Známé teplo její kůže pod jeho rukama ho donutilo znovu zaklonit hlavu dozadu a zasténat. Snažil se ignorovat, jak blízko mu byla. Skutečnost, že cítí její rty na těch jeho. Ignorovat hořkost, kterou cítil, že tohle všechno muselo skončit. Ale její prsty jezdily po těch jeho tak lehce. Cítil, jak jí srdce závodí přes látku jejích tenkých bavlněných šatů.

Měla pravdu. Nebylo nic víc než tohle. Nikdy nebylo. Chystal se vzdát a přitáhnout si jí do náruče, když zachytil pohled v jejích očích. Jako kdyby viděla ducha. Odtáhla se od něj a položila si ruku na čelo.

"Mám takový divný pocit," zašeptala.

Bylo už příliš pozdě?

Její oči dostaly podobu těch, na jeho skice. Vrátila se k němu a položila mu ruce na hruď. Její rty byly v očekávání. "Řekni mi, že jsem blázen, ale já tu před tebou přísahám, že je to tak správně ..."

Ano, bylo příliš pozdě. Podíval se nahoru. Viděl nějaký třes. Cítil, jak všechno postupně tmavne. Využil jednu z posledních možností, aby ji mohl držet tak pevně, jak už několik posledních týdnů toužil.

Jakmile se jejich rty dotkly, oba byli bezmocní. Z chutě jejích úst se mu točila hlava. Čím blíže si ji tiskl, tím víc cítil v žaludku vzrušení, utrpení a další pocity. Její jazyk se proplétal s tím jeho. Oheň, který mezi nimi hořel, byl stále jasnější, teplejší a silnější s každým jejich dotekem a každým novým průzkumem jejich těl. Přesto nic z toho nebylo nové.

Místnost se chvěla. Aura kolem nich začala zářit.

Nevnímala, nebyla si vědoma ničeho, kromě jejich polibku.

Jenom on věděl, co se stane. Co tmavý společníci připravili, aby zničili jejich shledání. I když znovu nebyl schopen změnit běh jejich života, věděl to.

Stíny jim kroužily nad hlavou. Tak blízko, že by se jich mohl dotknout. Tak blízko, že kdyby chtěl, mohl by slyšet, co si šeptají. Díval se, jak přes její obličej přešel mrak. Na okamžik zahlédl jiskřičku poznání, která stále rostla v jejích očích.