A máme tu první téma našeho FF-kroužku.. Tady je. Příjemnou zábavu.

Druhá kapitola

27. září 2011 v 17:34 | Mia |  Poslední Měsíc
Takže je tu druhá kapitola tohoto mého příběhu, který vás- doufám- zaujal.

Bál jsem se.Opravdu jsem se bál.Ale kvůli Sáře jsem byl odhodlaný vydržet vše.To co se chystala udělat, to se jí ještě nikdy
nepovedlo.Nebo ano, ale spíš se jen vznesla a pak jsem jí třeba 2 dny neviděl.
"Tak jsi připravená"??zeptal jsem se"Máš mobil"??Pro případ, že by se přemístila někam kde to nezná jsem jí dal svůj 2 mobil,
který nepoužívám, aby mi mohla zavolat."Ano".Sára byla strašně nevrlá a nervozní, protože se bála.
Sára se na mě podívala výrazem, který by mi přišel směšný kdyby nešlo o tak důležitou věc.Dala mi pusu na tvář a pak zmizela.
Až ted jsem si uvědomil, že zadržřuji dech,protože jsem nervozně vydechl.
Přibližně po 20 minutách někdo zazvonil na zvonek a já běžel otevřít.Rodiče byli v Mongolsku, ti to být nemohli.Ne, byla to Sára
s oblečením tak špinavým, že z původní žluté barvy ted byla hnědá.Ale byla tu.I s věcmi.
"To se ani nezeptáš kde jsem byla"??řekla.Samozřejmě jsem se zeptal.Ukázalo se, že skončila v kanále vedle domova dětí, kde
bydlela.Takže už se zlepšovala.To je dobře.Pozval jsem jí dál a šel jí uvařit čaj.V kuchyni byla Christia,-naše hospodyně-která
luštila křížovky."Chceš ovocný čaj nebo černý"?zeptal jsem se.
"Ani jeden.Mohli bychom jít do tvého pokoje prosím? Potřebuju si s tebou promluvit."Byl jsem zvědavý o čem si se mnou chce po-
povídat a tak jsem šel.
Hned jak jsme přišli do pokoje, Sára odhodila svou špinavou mikinu na podlahu a s ní i svůj veselý úsměv."Něco po mně jde."
Cože??Co tím myslela??Jako, že jí něco chce zabít?Nebo proč vlastně řekla něco??Proč neřekla někdo??"Co prosím?"Na víc jsem se
nezmohl."Něco po mně jde".zopakovala.Ale co probůh??
"Jako že tě něco pronásleduje, nebo co??"zeptal jsem se.Pořád si nejsem jistý jestli si ze mně dělá srandu nebo ne.
"v kanále po mně něco vystartovalo, ale já jsem to nějak odhodila svou mocí nebo tak a ono to uteklo.""Jseš si jistá, že to
nebyla krysa"??to snad nemyslí vážně.Něco ji chtělo zabít??"Bylo to velké jako člověk a byla to krysa.Hm...Jsi ty vůbec
normální?"Velké jako člověk??Co to říká?
"Au."Sára se zatvářila úplně podivně a praštila sebou o podlahu.Snažil jsem se ji chytit, ale byl jsem moc pomalý.
"Sáro!!Sáro prober se."Co se to s ní stalo? Zaplavila mě vlna beznaděje, protože jsem vůbec nevěděl co mám dělat.Sedl jsem si k ní a dal
si její hlavu na svůj klín.Po chvíli přišla Christia. "Panečku na nebi co se s tím děvčetem stalo?" Zeptala se, ale já jí neodpověděl.
A co jsem jí měl říct? Sám nevím co se Sáře stalo.Přemýšlel jsem co udělat, ale Christia byla rychlejší.
Popadla Sáru za ruce a vytáhla jí na nohy.Docela mě překvapilo, že na sedmdesát let je dost silná, a že Sáru zvedla aniž
by jí ruplo v zádech nebo tak.Zdálo se ovšem, že Christia si vůbec nevšimla mého údivu a už pomalu a obratně táhla Sáru do schodů, do ložnice mých rodičů.
Šel jsem pomalu za nimi a jistil je kdyby i přes Christiinu podporu Sára spadla.Když ji jsme dorazili do ložnice, Christia Sáru položila na postel
a svlékla jí mikinu a boty.Potom jí přikryla aniž by mě k tomu nějak potřebovala.Zdálo se, že se úplně soustředí na práci a mě si nevšímá.
Přistoupil jsem tedy k posteli kde ležela Sára a položil jsem jí ruku na čelo.Druhou ruku jsem položil na svoje čelo a když jsem zjistil, že je Sára strašně chladná,
hned jsem jí přikryl ještě víc až po bradu.Potom jsem se otočil na Christii, která se mezitím vytratila z pokoje a když se vracela nesla deku a nějaký sáček.Nechápavě jsem se
na ni podíval. " Neměli bychom zavolat záchranku?" Zeptal jsem se, ale chůva mi vůbec neodpověděla jen na po mně hodila deku
a pokývala mi abych tím přikryl Sáru.Když jsem tak udělal a otočil se na Christii měla v ruce ten podivný sáček a držela ho oběma rukama,
jako kdyby to byl nějaký posvátný předmět a něco potichu mumlala.Kožený sáček, který zrovna moc nevoněl.Ale co bylo ještě divnější, že Christia neměla svoje typické krásné šedé oči, ale místo nich
tam byli dvě fialové bulvy.
 

3. Dopisy od nikoho

27. září 2011 v 17:04 | Mia |  Harry Potter a kámen Mudrců
Dopisy od nikoho.
Útěk brazilského hroznýše Harrymu vynesl vůbec nejdelší trest. Když konečně zase směl ven z přístěnku, letní prázdniny už začaly a Dudley mezitím stačil zničit svou novou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním mu spadlo na zem a rozbilo se, a když si poprvé vyjel na závodním kole, porazil starou paní Figgovou, která o berlích přecházela Zobí ulici.

Harry byl rád, že školní rok skončil, tím ovšem ještě neunikl Dudleyho bandě, která se u nich scházela každý den. Piers, Dennis, Malcolm a Gordon byli všichni hloupí hromotluci, jelikož však Dudley byl ze všech největší a nejhloupější, byl jejich vůdcem a všichni ostatní se vždycky rádi připojili k jeho oblíbené zábavě: honičkám na Harryho.

Proto Harry trávil co možná nejvíc času mimo dům, toulal se po okolí a myslel na konec prázdnin, kde spatřoval aspoň nepatrný záblesk naděje. Od září se měl učit na střední škole, a poprvé v životě tam neměl chodit společně s Dudleym. Ten už měl místo ve Smeltings, ve škole, do které kdysi chodil i strýc Vernon; Piers Polkiss tam šel také. Zato Harry měl chodit do stonewallské školy, což byla místní měšťanka. Dudleymu to připadalo nesmírně směšné.

"První den ve Stonewallu strčí každému nováčkovi hlavu do záchodové mísy," vykládal Harrymu, "nechceš jít nahoru a vyzkoušet si to?"

"Ne, děkuju," odmítl Harry. "V tom ubohém záchodě ještě nikdy nebylo něco tak hnusného jako tvoje hlava - mohlo by se mu z toho udělat zle." A utekl pryč, než Dudley dokázal pochopit, co mu to vlastně řekl.

Jednoho červencového dne se teta Petunie vypravila s Dudleym do Londýna, aby mu koupila smeltingský stejnokroj, a Harryho nechala u paní Figgové. Nebylo to tak hrozné jako jindy. Harry zjistil, že paní Figgová si zlomila nohu, když zakopla o jednu ze svých koček, a zdálo se, že už je nemá tak ráda jako dřív. Dovolila Harrymu dívat se na televizi a dala mu kousek piškotu s čokoládovou polevou, který chutnal, jako kdyby ho měla doma už několik let.

Ten večer se Dudley v obývacím pokoji předváděl rodině ve svém zbrusu novém stejnokroji. Žáci smeltingské školy nosili tmavohnědé fraky, oranžové pumpky a ploché slaměné klobouky, kterým se říkalo lodnické. K jejich oblečení patřily i sukovité hůlky, kterými tloukli jeden druhého, když se učitelé nedívali. To se považovalo za dobrou průpravu pro další život.

Když se strýc Vernon díval na Dudleyho v jeho nových pumpkách, chraplavě prohlásil, že je to nejúžasnější okamžik v jeho životě. Teta Petunie v slzách tvrdila, že ani nemůže uvěřit, že to opravdu je její malý Dudlíček, tak už vypadá pěkně a dospěle. Harry se neodvážil pronést ani slovo; měl pocit, že už mu snad praskla dvě žebra, jak potlačoval smích.

Příštího dne ráno, když Harry přišel na snídani, něco v kuchyni strašlivě páchlo. Zdálo se, že puch vychází z velkého kovového škopku ve výlevce, a Harry si ho šel prohlédnout zblízka. Škopek byl plný něčeho, co vypadalo jako špinavé hadry které plavaly v šedivé vodě.

"Co je to?" zeptal se tety Petunie. Ta sevřela rty jako vždycky, když se odvážil na něco zeptat.

"Tvůj nový školní stejnokroj," vysvětlila mu.

Harry se znovu podíval do škopku.

"Ach tak," řekl. "Nevěděl jsem, že musí být tak mokrý."

"Nemluv hlouposti," odbyla ho teta Petunie. "Barvím ti nějaké oblečení po Dudleym na šedo. Obarvené bude vypadat úplně stejně jako to, co budou nosit ostatní."

Harry o tom vážně pochyboval, řekl si však, že udělá líp, když se s ní nebude hádat. Sedl si ke stolu a snažil se nemyslet na to, jak bude první den ve stonewallské škole vypadat - asi jako kdyby na sobě měl zbytky staré sloní kůže.

To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou teď pořád nosil s sebou.

Slyšeli klapnutí poštovní schránky a dopisy, které spadly na rohožku.

"Dojdi pro poštu, Dudley," řekl strýc Vernon zpoza novin.

"Ať pro ni dojde Harry."

"Dojdi pro poštu, Harry."

"Ať pro ni dojde Dudley."

"Popožeň ho tou svou smeltingskou hůlkou, Dudley."

Harry smeltingské hůlce uhnul a šel pro poštu. Na rohožce ležely tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a - dopis pro něho!

Harry ho zdvihl a chvilku na něj třeštil oči; srdce mu skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mu ještě nikdy nikdo nenapsal, však kdo by mu také mohl psát? Neměl žádné přátele, žádné jiné příbuzné - dokonce ani nechodil do obecní knihovny, takže nemohl dostávat nerudné upomínky, aby vrátil knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:



Pan

Harry Potter

(přístěnek pod schody)

Zobí ulice 4 Kvikálkov

Surrey



Obálka z nažloutlého pergamenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka.

Harry dopis roztřesenou rukou obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B, kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.

"Tak pohni sebou, Harry!" křikl strýc Vernon z kuchyně. "Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?" a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.

Harry se vrátil do kuchyně, oči ještě pořád upřené na svůj dopis. Podal strýci Vernonovi účet a pohlednici, posadil se a začal pomalu otvírat žlutou obálku.

Strýc Vernon roztrhl obálku s účtem, pobouřeně si odfrkl a obrátil pohlednici.

"Marge je nemocná," oznámil tetě Petunii. "Snědla nějakou špatnou surmovku…"

"Tati!" ozval se Dudley najednou. "Tati, Harry něco dostal!"

Harry se právě chystal, že si ten svůj dopis, napsaný na stejném silném pergamenu jako obálka, rozloží, když mu ho strýc Vernon vytrhl z ruky.

"Ten je můj!" bránil se a zkusil znovu se ho zmocnit.

"A kdo by ti asi mohl psát?" ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis roztrhl a podíval se do něj. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše.

"P-P-Petunie!" nemohl popadnout dech. Dudley se pokusil dopis mu sebrat a přečíst si ho, strýc Vernon ho však držel tak vysoko, že na něj Dudley nedosáhl. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí.

"Vernone! Můj ty bože - Vernone!"

Zírali jeden na druhého, jako kdyby zapomněli, že Harry a Dudley jsou ještě pořád v kuchyni. Dudley nebyl zvyklý, aby si ho nevšímali. Důrazně poklepal otci na hlavu svou smeltingskou hůlkou.

"Chci si ten dopis přečíst," řekl hlasitě.

"Já si ho chci přečíst," řekl Harry navztekaně, "poněvadž je můj."

"Vypadněte, oba dva!" zakrákal strýc Vernon a strčil dopis zpátky do obálky.

Harry se ani nepohnul.

"CHCI SVŮJ DOPIS!" rozkřikl se.

"Ukaž ho mně!" dožadoval se Dudley.

"VEN!" zařval strýc Vernon, chytil Dudleyho i Harryho za límec, vyhodil je do předsíně a zabouchl za nimi dveře. Harry a Dudley se v tu chvíli zuřivě, ale ve vší tichostí poprali o to, kdo bude poslouchat klíčovou dírkou: vyhrál Dudley, takže Harry, kterému visely brýle na jednom uchu, si lehl na břicho a poslouchal štěrbinou mezi dveřmi a podlahou.

"Vernone," říkala právě teta Petunie třaslavým hlasem, "podívej se na tu adresu - jak vůbec mohou vědět, kde spává? Myslíš, že pozorují náš dům?"

"Pozorují - špehují - možná že nás sledují," zamumlal strýc Vernon rozčileně.

"Ale co budeme dělat, Vernone? Myslíš, že bychom jim měli odpovědět? Napsat jim, že si nepřejeme -"

Harry viděl naleštěné černé polobotky strýce Vernona, jak přecházel po kuchyni sem tam.

"Ne," prohlásil nakonec. "Nebudeme si toho vůbec všímat. Když nedostanou žádnou odpověď… Ano, to je nejlepší… nebudeme dělat vůbec nic…"

"Jenže -"

"Já o nikoho takového v domě nestojím, Petunie! Copak jsme si nepřísahali, když jsme ho vzali k sobě, že z něj ty nebezpečné nesmysly dostaneme?"

Když se toho večera strýc Vernon vrátil z práce, udělal něco, co ještě nikdy předtím: přišel za Harrym do přístěnku.

"Kde je můj dopis?" uhodil Harry na strýce, hned jak se ztěžka protlačil dveřmi. "Kdo mi to píše?"

"Nikdo. Byl to prostě omyl," řekl strýc Vernon stroze. "Už jsem to psaní spálil."

"To žádný omyl nebyl," ohradil se Harry pobouřeně, "v té adrese byl napsaný i můj přístěnek!"

"TICHO!" zaječel strýc Vernon a ze stropu spadlo několik pavouků. Potom se párkrát zhluboka nadechl a vynutil ze sebe úsměv, který působil spíš ztrápeně.

"Totiž - víš, Harry - pokud jde o tenhle přístěnek, tvoje teta a já jsme si říkali… opravdu už na něj začínáš být trochu velký… Tak jsme si mysleli, že by nejspíš bylo dobře, kdyby ses přestěhoval do Dudleyho druhé ložnice."

"A proč?" zeptal se Harry.

"Nech si ty hloupé otázky!" osopil se na něj strýc. "Zkrátka si odnes svoje věci nahoru, a hned."

U Dursleyových měli čtyři ložnice: jedna patřila strýci Vernonovi a tetě Petunii, jedna byla pro návštěvy (což obvykle bývala Marge, sestra strýce Vernona), v jedné spal Dudley a v té poslední měl všechny hračky a věci, které se do jeho první ložnice už nevešly. Harrymu stačila jediná cesta nahoru, aby přestěhoval všechen svůj majetek z přístěnku do pokoje; potom se posadil na postel a rozhlédl se kolem. Skoro všechno v místnosti bylo rozbité. Měsíc stará kamera ležela na věži malého, ještě pojízdného tanku, kterým Dudley onehdy přejel sousedova psa; v koutě stál Dudleyho první televizor, který prokopl, když nevysílali jeho oblíbený pořad; byla tu veliká ptačí klec, v níž kdysi býval papoušek, kterého Dudley ve škole vyměnil za opravdovou vzduchovku, a ta ležela na polici s hlavní úplně ohnutou, jak si na ni sedl. Ostatní poličky byly plné knih; ty jediné v místnosti vypadaly, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl.

Zezdola bylo slyšet Dudleyho, jak huláká na matku: "Já nechci, aby tam byl. Já ten pokoj potřebuju… Postarej se, aby odtamtud vypadnul!"

Harry vzdychl a natáhl se na postel. Ještě včera by dal všechno na světě za to, aby mohl být tady nahoře. Dnes by raději seděl u sebe v přístěnku, ale s tím dopisem v rukou, než být tady a nemít ho.

Dalšího dne u snídaně všichni seděli zamlkle. Dudley byl otřesený a zdrcený. Celý večer prokřičel, několikrát udeřil otce svou smeltingskou hůlkou, naschvál se pozvracel, kopl matku a prohodil svou želvu střechou skleníku, přesto však mu jeho pokoj nevrátili. Harry myslel na včerejší ráno touhle dobou a trpce litoval, že ten dopis neotevřel už v předsíni. Strýc Vernon a teta Petunie se jen zasmušile dívali jeden na druhého.

Když přišla pošta, strýc Vernon, který se očividně snažil být k Harrymu vlídný, pro ni poslal Dudleyho. Slyšeli ho, jak celou cestu tluče svou smeltingskou hůlkou do všeho v předsíni. A potom vykřikl: "Má další dopis! Pan Harry Potter, nejmenší ložnice v domě, Zobí ulice 4 -"

Strýc Vernon s přidušeným výkřikem vyskočil ze židle a rozběhl se do předsíně, a Harry mu běžel v patách - strýc Vernon musel Dudleyho srazit na zem, aby mu dopis sebral, což bylo o to těžší, že Harry ho zezadu držel za krk. Po chvilce zmateného zápasu, při kterém oba utržili spoustu ran smeltingskou hůlkou, se strýc Vernon zase postavil na nohy; ještě lapal po dechu, ale Harryho dopis svíral v ruce.

"Běž do přístěnku - chci říct k sobě do ložnice," zasupěl. "A ty, Dudley, zmiz - prostě zmiz!"

Harry přecházel po svém novém pokoji kolem dokola. Někdo věděl, že ho z přístěnku přestěhovali sem, a zřejmě se také vědělo, že ten první dopis nedostal. Určitě to znamenalo, že ten Někdo se pokusí poslat mu další; a tentokrát už se Harry postará, aby ho dostal. Měl svůj plán.



Příštího dne v šest hodin ráno mu zazvonil opravený budík. Harry ho spěšně vypnul a potichu se oblékl. Hlavně nesměl vzbudit Dursleyovy; kradl se po schodech dolů a cestou si nerozsvítil jediné světlo.

Hodlal počkat na pošťáka už na rohu Zobí ulice a vzít si od něj dopisy pro číslo čtyři. Srdce mu hlasitě bušilo, jak se plížil temnou předsíní k domovním dveřím…

"UAAARRRR!"

Harry se vymrštil do vzduchu - šlápl na rohožce na něco velkého a měkkého - na něco živého!

Nahoře se rozsvítilo a Harry ke své hrůze zjistil, že to velké a měkké byl strýcův obličej. Strýc Vernon ležel ve spacím pytli před domovními dveřmi; očividně se chtěl pojistit, že Harry neudělá to, co měl právě v úmyslu. Snad půl hodiny na něho křičel a potom řekl, ať jde a udělá mu šálek čaje. Harry se celý sklíčený odšoural do kuchyně, a než se vrátil, pošta už stačila dorazit, spadla strýci Vernonovi přímo do klína. Harry jen zahlédl tři dopisy s adresou napsanou zeleným inkoustem.

"Chci -" spustil, ale to už mu strýc Vernon před očima cupoval jeho dopisy na kousky.

Toho dne strýc Vernon nejel do práce. Zůstal doma a zatloukl poštovní schránku hřebíky.

"Uvidíš," vysvětloval tetě Petunii s ústy plnými hřebíků, "že když je nebudou moct doručit, tak s tím prostě přestanou."

"Tím si nejsem tak jistá, Vernone."

"Petunie, ti lidé uvažují zvláštním způsobem; nejsou jako ty a já," prohlásil strýc Vernon a snažil se zatlouci hřebík kouskem ovocného chlebíčku, který mu teta Petunie právě přinesla.



V pátek přišlo Harrymu hned dvanáct dopisů. Jelikož se nedaly vhodit do poštovní schránky, prostrčili je pode dveřmi a štěrbinami po stranách, a několik jich dokonce vpravili dovnitř okénkem na záchodě v přízemí.

Strýc Vernon znovu zůstal doma. Nejdřív spálil všechny dopisy - pak si vzal kladivo a hřebíky a zatloukl prkny přední i zadní vchod, takže nikdo nemohl ven. Při práci si broukal Náruč plnou tulipánů, a při sebemenším zvuku sebou pokaždé trhl.



V sobotu se strýci Vernonovi začaly věci vymykat z rukou. Dovnitř se dostalo čtyřiadvacet dopisů Harrymu, stočených a ukrytých po jednom ve dvou tuctech vajec, které tetě Petunii podal oknem obývacího pokoje jejich mlékař a tvářil se přitom velice rozpačitě. Zatímco strýc Vernon zuřivě telefonoval na poštu a do mlékárny a snažil se najít někoho, komu by si mohl stěžovat, teta Petunie dopisy rozcupovala v kuchyňském mixéru.

"Kdo to proboha zrovna tebe tak naléhavě chce?" zeptal se Dudley Harryho užasle.



Když v neděli ráno strýc Vernon zasedl k snídani, vypadal dost špatně a unaveně, přesto však šťastně.

"V neděli pošta nechodí," připomněl jim spokojeně, jak si mazal marmeládu na noviny, "takže dneska žádné zatracené dopisy -"

Ve chvíli, kdy to řekl, přiletělo cosi kuchyňským komínem dolů a zasadilo mu to pořádnou ránu do zátylku. Vzápětí začaly z ohniště jako kulky vyletovat dopisy; mohlo jich být třicet nebo čtyřicet. Dursleyovi před nimi uhýbali, Harry však vyskočil do vzduchu a pokoušel se některý chytit -

"Ven! VEN!"

Strýc Vernon chytil Harryho kolem pasu a vystrčil ho do předsíně. Hned za ním vyběhli i Dudley a teta Petunie a zakrývali si obličej rukama, a strýc Vernon přibouchl dveře. Slyšeli, jak se do místnosti ještě pořád valí dopisy a odrážejí se od stěn a od podlahy.

"Už toho mám dost," prohlásil strýc Vernon; snažil se mluvit klidně, ale vytrhával si přitom z kníru obrovské chomáče vousů. "Koukejte, ať jste během pěti minut připraveni na cestu. Jedeme odtud. Sbalte si jenom něco na sebe. A nechci slyšet ani slovo!"



S pouhou polovinou kníru vypadal tak hrozivě, že se nikdo neodvážil nic namítat. Deset minut nato se už dostali zatlučenými dveřmi ven, seděli v autě a řítili se k dálnici. Dudley na zadním sedadle popotahoval; otec mu vlepil pořádný pohlavek, aby nezdržoval, když se pokoušel nacpat do svého sportovního pytle televizor, video a počítač.

A teď jeli a jeli. Dokonce ani teta Petunie se neodvážila zeptat, kam vlastně mají namířeno. Čas od času strýc Vernon najednou otočil a chvíli jel opačným směrem.

"Musíme jim ujet… prostě jim musíme ujet," mumlal si pro sebe pokaždé, když měnil směr.

Vůbec nikde se nezastavili na nic k jídlu ani k pití. Za soumraku už Dudley hlasitě skučel. V životě ještě nezažil tak hrozný den. Měl hlad, přišel o pět televizních pořadů, které chtěl vidět, a ještě nikdy se mu nestalo, že by tak dlouho na svém počítači nezlikvidoval nějakého vetřelce z cizích světů.

Nakonec strýc Vernon zastavil u ponurého hotelu na okraji nějakého velikého města. Dudley a Harry měli pokoj s manželskými postelemi a s vlhkým, zatuchlým povlečením. Dudley hned chrápal, ale Harry zůstal vzhůru, seděl na parapetu, díval se dolů na světla projíždějících aut a přemýšlel, co to všechno znamená…



Ráno měli k snídani kukuřičné vločky od včerejška a topinky se studenými rajčaty z konzervy. Právě dojedli, když k jejich stolu přišla majitelka hotelu.

"Promiňte, ale není někdo z vás pan H. Potter? Mám toho v recepci možná stovku."

Zvedla dopis vzhůru, takže si mohli přečíst adresu napsanou zeleným inkoustem:



Pan H. Potter

Hotel Railview

(pokoj č. 17)

Cokeworth



Harry po dopisu chňapl, ale strýc Vernon mu srazil ruku stranou. Majitelka hotelu vytřeštila oči.

"Já si je vezmu," řekl strýc Vernon, spěšně vstal a vyšel z jídelny za ní.



"Nebylo by lepší, kdybychom se prostě vrátili domů, drahoušku?" navrhla nesměle teta Petunie o několik hodin později, ale strýc Vernon jako by ji neslyšel. Nikdo z nich nevěděl, co doopravdy hledá. Zavezl je doprostřed hustého lesa, tam vystoupil, chvíli se rozhlížel kolem, zavrtěl hlavou, vrátil se do auta a jeli zase dál. Totéž se opakovalo uprostřed zoraného pole, v polovině visutého mostu a v nejvyšším poschodí mnohapatrového parkoviště.

"Tatínek se zbláznil, viď?" zeptal se Dudley sklesle tety Petunie navečer. Strýc Vernon zastavil na nábřeží, všecky je zamkl v autě a zmizel.

Začalo pršet. Po střeše vozu bubnovaly veliké kapky. Dudley se rozfňukal.

"Je pondělí," řekl matce. "Dnes večer dávají Velkého Humberta. Já chci někam, kde bude televize."

Pondělí! To Harrymu něco připomnělo. Pokud bylo pondělí - a díky televizi se na Dudleyho obvykle dalo spolehnout, že ví, co je za den - pak zítra, v úterý, měl on sám mít jedenácté narozeniny. Harryho narozeniny samozřejmě nikdy nebyly žádná sláva - loni mu Dursleyovi darovali ramínko na šaty a staré ponožky po strýci Vernonovi. Ale přesto, jedenáct vám není každý den.

To už byl strýc Vernon zpátky a usmíval se. Navíc si nesl i jakýsi dlouhý, úzký balík a neodpověděl, když se ho teta Petunie zeptala, co to koupil.

"Našel jsem vynikající místečko!" řekl. "Pojďte! Všichni ven!"

Vystoupili a zjistili, že venku je velice chladno. Strýc Vernon ukazoval na něco, co daleko v moři vypadalo jako veliký útes. Nahoře na něm byla přilepená ta nejubožejší chatrč, jakou si dokážete představit. Jedna věc byla jasná: televizi tam určitě nemají.

"Na dnešní noc předpovídají bouři!" oznámil strýc Vernon radostně a tleskl rukama. "A tento dobrý muž bude tak laskav a půjčí nám svůj člun!"

To už se k nim přiloudal bezzubý stařík a s dost zlomyslným úšklebkem jim ukazoval starou veslici, která se kolébala v ocelově šedé vodě pod nimi.

"Nějaké zásoby jsem už opatřil," řekl strýc Vernon, "takže všichni na palubu!"

V loďce byla strašlivá zima. Za krk jim zatékala ledová vodní tříšť a do tváří je bodal mrazivý vítr. Připadalo jim, že to trvalo celé hodiny, než dorazili k útesu, kde je strýc Vernon, i když se smekal a klouzal, dovedl k polorozpadlému stavení.

Uvnitř to vypadalo hrozně: páchlo to tam chaluhami, vítr profukoval škvírami v dřevěných stěnách a ohniště bylo vlhké a prázdné. V chatrči byly jen dvě místnosti.

Ukázalo se, že jejich zásoby obnášejí po jednom balíčku smažených bramborových lupínků pro každého a čtyři banány. Strýc Vernon se pokusil rozdělat oheň, ale prázdné obaly od brambůrků jen čadily a zkroutily se.

"Teď by se nám pár těch dopisů docela hodilo, co říkáte?" nadhodil rozmarně.

Byl ve velice dobré náladě. Očividně si myslel, že nikdo nemá sebemenší možnost dostat se v bouři až sem a doručit jim poštu. Harry s ním v duchu souhlasil, i když sám z toho žádnou radost neměl.

S příchodem noci se kolem nich rozběsnila ohlášená bouře. Stěny chatrče zalévala tříšť ze vzdutých vln a špinavými okny lomcoval divoký vítr. Teta Petunie našla ve druhé místnosti několik zplesnivělých přikrývek a ustlala Dudleymu na pohovce prožrané od molů. Sama se uložila se strýcem Vernonem na hrbolatou postel v sousední místnosti a Harrymu nezbylo nic jiného, než si najít to nejměkčí místo na podlaze a schoulit se pod tou nejtenčí a nejpotrhanější přikrývkou.

Jak noc ubíhala, bouře řádila stále zuřivěji. Harry nemohl usnout. Třásl se zimou a mlel sebou, aby našel nějakou pohodlnější polohu, a v žaludku mu kručelo hladem. Dudleyho chrápání teď přehlušovalo vzdálené burácení hromů, které začalo před půlnocí. Svítící ciferník hodinek, které visely spáči na tučném zápěstí přes okraj pohovky, Harrymu prozradil, že mu za deset minut bude jedenáct let. Ležel a sledoval, jak se jeho narozeniny přibližují; přemítal přitom, jestli si na ně Dursleyovi vůbec vzpomenou, a kde teď asi je ten, kdo mu všechny ty dopisy posílal.

Zbývalo ještě pět minut. Harry slyšel, jak venku něco zapraštělo. Doufal, že se nepropadne střecha, i když pak by uvnitř možná bylo tepleji. Ještě čtyři minuty. Možná že dům v Zobí ulici, až se tam vrátí, bude tak plný dopisů, že se mu podaří nějak jeden ukrást.

Ještě tři minuty. Že by to moře tak divoce doráželo na útes? A (zbývaly už jen dvě minuty) co znamenal ten podivný praskavý zvuk? Že by se útes rozlomil a řítil se do moře?

Už jen minuta a bude mu jedenáct. Třicet vteřin… dvacet… deset - devět - možná by měl probudit Dudleyho, jenom aby ho rozčílil - tři - dva - jedna -

BUM!

Celá chatrč se zatřásla a Harry se posadil zpříma, s pohledem upřeným na dveře. Venku někdo byl a bouchal, aby ho pustili dovnitř.

2. Sklo, které zmizelo.

27. září 2011 v 17:02 | Mia |  Harry Potter a kámen Mudrců
Sklo, které zmizelo.
Ode dne, kdy se Dursleyovi probudili a našli na prahu přede dveřmi svého synovce, uplynulo bezmála deset let, Zobí ulice se však skoro vůbec nezměnila. Paprsky vycházejícího slunce ozářily tytéž upravené předzahrádky a na domovních dveřích u Dursleyových se v nich zaleskla mosazná číslice čtyři; pak pronikly i do obývacího pokoje, kde to vypadalo téměř stejně jako tenkrát večer, kdy se pan Dursley díval v televizi na onu osudnou zprávu o sovách. Jedině fotografie na krbu ukazovaly, kolik času mezitím opravdu uplynulo. Před deseti lety tam byly desítky snímků něčeho, co vypadalo jako veliký růžový plážový míč, na který někdo nasadil pletené čepičky s bambulkou v nejrůznějších barvách - jenže Dudley Dursley už nebyl malé dítě, a fotografie teď ukazovaly světlovlasého hromotluka, jak jede na svém prvním kole, sedí o pouti na kolotoči a hraje s otcem počítačovou hru, a jak ho matka objímá a líbá. V celé místnosti se nenašla jediná známka, že by v domě žil ještě nějaký jiný chlapec.

Harry Potter tam nicméně stále byl; v tu chvíli ještě spal, neměl však už spát dlouho. Teta Petunie totiž byla vzhůru a její ječivý hlas byl první zvuk, který se po ránu rozlehl domem.

"Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele!"

Harry sebou trhl a probudil se. Teta znovu zabušila na dveře.

"Vylez!" vřískla. Harry ji slyšel, jak jde do kuchyně a staví na sporák pánev. Převrátil se na záda a ještě zkusil vybavit si sen, který se mu před chvílí zdál. Byl to hezký sen a byla v něm motorka, která létala. Měl podivný pocit, že stejný sen se mu zdál už někdy dřív.

Teta znovu stála za dveřmi.

"Už jsi vstal?" naléhala.

"Skoro," řekl Harry.

"Tak sebou pohni, chci, abys mi dal pozor na slaninu. A neopovaž se ji připálit! Na Dudleyho narozeniny musí být všecko jaksepatří."

Harry jen zasténal.

"Co jsi říkal?" vyštěkla na něj teta přes dveře.

"Nic, vůbec nic."

Dudleyho narozeniny - jak jenom na ně mohl zapomenout? Harry pomalu vylezl z postele a začal hledat ponožky. Pod postelí nějaké našel, z jedné vyklepal pavouka a natáhl si je. Na pavouky byl zvyklý, poněvadž v přístěnku pod schody jich bylo plno, a právě tam spával.

Když už byl oblečený, sešel předsíní dolů do kuchyně. Stůl málem nebylo vidět, tolik na něm leželo dárků k Dudleyho narozeninám. Vypadalo to, že Dudley dostal ten nový počítač, který chtěl, nemluvě o druhém televizoru a závodním kole. Proč vlastně chtěl závodní kolo, byla pro Harryho záhada, poněvadž Dudley byl tlustý jako bečka a tělesná cvičení nenáviděl - pokud k nim ovšem nepatřilo, že do někoho mohl bušit pěstmi. Dudleyho oblíbeným cvičným pytlem byl Harry, často se mu ho ovšem nepodařilo chytit. Harry na to nevypadal, ale uměl utíkat velice rychle.

Možná s tím mělo co dělat to, že žil v tmavém přístěnku, avšak na svůj věk byl i tak pořád malý a hubený. A vypadal ještě menší a hubenější, než byl doopravdy, poněvadž nikdy nenosil nic jiného než odložené šatstvo po Dudleym, a ten byl snad čtyřikrát silnější než on. Harry byl hubený v obličeji, měl vyčnělá kolena, černé vlasy a zářivě zelené oči. Nosil kulaté brýle, které držela pohromadě jen spousta izolepy - tolikrát už od Dudleyho dostal pěstí do nosu.

Jediné, co se Harrymu na jeho vlastním obličeji zamlouvalo, byla velice tenká jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk. Pokud se pamatoval, měl ji odjakživa, a první otázku, na kterou si vůbec dokázal vzpomenout, položil tetě Petunii, když se jí zeptal, jak k té jizvě přišel.

"Při té havárii, kdy zahynuli tvoji rodiče," řekla mu tenkrát. "A nech si ty hloupé otázky."

Nech si ty hloupé otázky - to byla první zásada, pokud s Dursleyovými chtěl vycházet v klidu.

Strýc Vernon přišel do kuchyně ve chvíli, kdy Harry obracel slaninu.

"Běž se učesat!" utrhl se na něj místo ranního pozdravu.

Asi tak jednou týdně se strýc Vernon podíval přes noviny a vykřikl, že Harry potřebuje ostříhat. Harry se nejspíš dával stříhat častěji než všichni ostatní chlapci z jeho třídy dohromady, ale nic se tím nezměnilo, poněvadž vlasy mu prostě rostly po celé hlavě jak divé.

Harry už smažil vejce, když do kuchyně přišel i Dudley s matkou. Dudley se velice podobal strýci Vernonovi. Měl tučný růžový obličej, skoro žádný krk, malá, vodová modrá očka a husté světlé vlasy, hladce ulíznuté na tupé, sádelnaté hlavě. Teta Petunie často říkala, že Dudley vypadá jako andělíček - Harry zase často tvrdil, že Dudley vypadá jako čuník s parukou.

Harry přinesl na stůl talíře s vejci a se slaninou, což nebylo nic snadného, tak málo na něm bylo místa. Dudley si mezitím přepočítával dárky a pak se mu protáhl obličej.

"Třicet šest," řekl a podíval se na matku a na otce. "To je o dva míň než loni."

"Drahoušku, ty jsi ale nepočítal dárek od tetičky Marge; vidíš, tady pod tím velikým, co máš od maminky a od tatínka."

"Dobrá, tak je jich třicet sedm," řekl Dudley a celý zrudl v obličeji.

Harry vytušil, že jeho bratránek je na nejlepší cestě k pořádnému záchvatu vzteku, a tak začal hltat svou slaninu, jak nejrychleji uměl - to pro případ, že by Dudley převrhl stůl.

Teta Petunie zřejmě také vycítila nebezpečí, poněvadž spěšně řekla: "A ještě ti koupíme dva další dárky, až dnes pojedeme do města. Co na to říkáš, zlato? Ještě dva dárky. Bude to v pořádku?"

Dudley o tom chvilku přemýšlel; vypadalo to, že ho to stojí značnou námahu. Nakonec řekl pomalu: "Takže jich budu mít třicet… třicet…"

"Třicet devět, drahoušku," řekla teta Petunie.

"Mhm," Dudley se ztěžka posadil a popadl nejbližší balíček. "Pak je to v pořádku."

Strýc Vernon se spokojeně uchechtl.

"Náš malý dareba chce dostat, co mu patří, zrovna tak jako jeho otec. Jsi pašák, Dudley, a prohrábl mu rukou vlasy.

V tu chvíli zazvonil telefon a teta Petunie ho šla zvednout; Harry a strýc Vernon se zatím dívali, jak Dudley vybaluje závodní kolo, filmovou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním, šestnáct nových počítačových her a video. Právě strhával papír ze zlatých náramkových hodinek, když se teta Petunie vrátila od telefonu celá rozčilená a ustaraná.

"Špatná zpráva, Vernone," oznámila. "Paní Figgová si zlomila nohu. Nemůže si ho -" pohodila hlavou směrem k Harrymu - "na dnešek vzít."

Dudleymu samým zděšením poklesla brada, zato Harrymu poskočilo srdce. Každý rok jezdili rodiče na Dudleyho narozeniny se svým synáčkem a s některým jeho kamarádem do města, do zábavních parků, jídelen s hamburgry nebo do kina; a každý rok nechávali Harryho u paní Figgové, potřeštěné staré dámy, která bydlela o dvě ulice dál. Harry to tam nenáviděl. Po celém domě to páchlo zelím a paní Figgová ho nutila, aby si prohlédl fotografie všech koček, které kdy v životě měla.

"Co teď?" řekla teta Petunie a vztekle zahlížela na Harryho, jako by si to snad vymyslel on. Harry věděl, že by mu mělo být líto, jestli si paní Figgová zlomila nohu; nebylo to však nijak snadné, když si připustil, že uplyne celý rok, než se zas bude muset dívat na Mindu, Bělunku, pana Tlapku a Chocholku.

"Mohli bychom zavolat Marge," navrhl strýc Vernon.

"Nemluv hlouposti, Vernone, víš, že toho kluka nemůže vystát."

Dursleyovi takhle o Harrym mluvili často, jako kdyby tam vůbec nebyl - nebo spíš jako kdyby to bylo něco odporného, co jim nerozumí ani slovo, asi jako nějaký slimák.

"A co ta - jak ona se jmenuje, ta tvoje přítelkyně - Yvonne?"

"Ta je na dovolené na Mallorce," odsekla teta Petunie.

"Mohli byste mě prostě nechat tady," navrhl Harry s nenadálou nadějí (aspoň jednou by se mohl v televizi dívat, nač by chtěl, a možná si i vyzkoušet Dudleyho počítač).

Teta Petunie se zatvářila, jako by právě spolkla citron.

"A až se vrátíme, najít dům v troskách?" zavrčela.

"Já bych ho přece do povětří nevyhodil," ohradil se Harry, ale neposlouchali ho.

"Třeba bychom ho mohli vzít s sebou," řekla teta Petunie pomalu, "a nechat ho v autě před zoo."

"To auto je nové, nemůže v něm zůstat sedět sám."

Dudley se nahlas rozbrečel. Vlastně neplakal doopravdy a bylo to už kolik let, co doopravdy plakal, věděl však, že když zkřiví tvář a začne fňukat, matka pro něho udělá všecko, co mu na očích uvidí.

"Ty můj Dudloušku, neplač, maminka přece nedovolí, aby ti pokazili narozeniny," vykřikla a sevřela ho v náručí.

"Já… já nechci… aby… aby jel s námi!" vřískal Dudley mezi předstíranými hlasitými vzlyky. "Když on vždycky všecko pokazí!" A škvírou mezi matčinými pažemi vrhl na Harryho ošklivý pohled.

Právě v tu chvíli zazvonil zvonek - "Můj ty bože, už jsou tady!" vykřikla teta Petunie zoufale - a za okamžik vešel dovnitř Piers Polkiss, Dudleyho nejlepší kamarád, se svou matkou. Piers byl vychrtlý chlapec s krysí tváří. Obvykle to byl on, kdo jiným držel ruce za zády, zatímco je Dudley tloukl. Dudley okamžitě přestal dělat, že pláče.

Půl hodiny nato Harry, ač ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí, seděl s Piersem a s Dudleym na zadních sedadlech auta pana Dursleyho a poprvé v životě se jel podívat do zoo. Jeho teta a strýc nedokázali vymyslet nic jiného, co s ním udělat, ale ještě než vyjeli, vzal si strýc Vernon Harryho stranou.

"Varuju tě," prohlásil, tučnou brunátnou tvář až těsně u Harryho obličeje, "varuju tě předem, kluku opovaž se něco vyvést, rozumíš, cokoliv - a necháme tě v tom přístěnku až do Vánoc!"

"Já nic nevyvedu," ujišťoval Harry, "namouduši…"

Jenže strýc Vernon mu nevěřil. Nikdy mu nikdo nevěřil.

Problém byl v tom, že kolem Harryho se často děly podivné věci, a bylo zbytečné Dursleyovým vykládat, že on za to nemůže.

Jednou už toho teta Petunie měla dost, když Harry přišel od holiče a vypadal, jako kdyby tam vůbec nebyl, vzala kuchyňské nůžky a ostříhala ho tak nakrátko, že měl hlavu málem holou až na čupřinu nad čelem, kterou mu nechala, "aby zakryla tu strašnou jizvu". Dudley se při pohledu na něj válel smíchy a Harry prožil bezesnou noc, když si představoval příští den ve škole, kde se mu už tak posmívali pro jeho pytlovité oblečení a brýle slepené izolepou. Když se však příštího rána probudil, zjistil, že má vlasy přesně takové jako předtím, než mu je teta Petunie ostříhala. Dostal za to týden domácího vězení v přístěnku, i když se pokoušel vysvětlovat, že si neumí vysvětlit, jak mu vlasy tak rychle narostly.

Jindy zas teta Petunie zkoušela navléknout ho do hnusného starého svetru po Dudleym (hnědého s oranžovými bambulkami). Čím víc se snažila přetáhnout mu ho přes hlavu, tím se svetr zdál menší, až nakonec by snad mohl být leda nějakému maňáskovi, určitě však nebyl dost velký Harrymu. Teta Petunie nakonec došla k názoru, že se svetr musel srazit při praní, a Harryho k jeho obrovské úlevě ani nepotrestala.

Na druhé straně se octl opravdu v pořádné bryndě tenkrát, když ho našli na střeše školní kuchyně. Dudleyho banda ho honila jako obvykle, když Harry ke svému vlastnímu překvapení - stejně jako k překvapení všech ostatních - zčistajasna seděl na komíně. Dursleyovi dostali od ředitelky velice pobouřený dopis, v kterém si na Harryho stěžovala, že leze po školních budovách. Jediné, oč se pokoušel (jak křičel na strýce Vernona přes zamčené dveře přístěnku), přitom bylo skočit za velké nádoby na odpadky venku před kuchyňskými dveřmi. Harry si myslel, že ho při skoku nejspíš strhl vítr.

Dnes se však určitě nic zlého nepřihodí. Stálo to i za to, že jede s Dudleym a s Piersem, pokud stráví den někde jinde než ve škole, v přístěnku nebo v obývacím pokoji paní Figgové, kde to páchlo zelím.

Strýc Vernon řídil auto a přitom si stěžoval tetě Petunii. Rád si stěžoval na všecko možné: lidé v práci, Harry, městská rada, Harry, banka a Harry - to byla jen některá z jeho oblíbených témat. Dnes ráno to byly motorky.

"…jezdí s tím jako šílenci, chuligáni jedni," rozčílil se, když je jedna předjela.

"Mně se o jedné motorce zdálo," řekl Harry, jak si na to náhle vzpomněl. "Létala ve vzduchu."

Strýc Vernon div že nevrazil do auta před sebou. Otočil se na sedadle dozadu, tvář rudou jako obrovská červená řepa s knírem, a zařval na Harryho: "MOTORKY NELÉTAJÍ!"

Dudley a Piers se zahihňali.

"Já vím, že ne," řekl Harry. "Tohle byl jenom sen."

Býval by však raději, kdyby vůbec nic neřekl. Pokud Dursleyovi něco nesnášeli ještě víc než jeho zvědavé otázky, pak to byly jeho řeči o tom, že si něco počíná jinak, než by mělo, a nesešlo na tom, jestli to bylo ve snu nebo třeba v kresleném seriálu - nejspíš si mysleli, že by ho to mohlo přivést na nebezpečné nápady.

Byla krásná slunečná sobota a zoologická zahrada se hemžila rodinami s dětmi. U vchodu Dursleyovi koupili Dudleymu a Piersovi velkou čokoládovou zmrzlinu a potom, jelikož usmívající se paní v maringotce se Harryho zeptala, co chce, než ho stačili odtáhnout pryč, koupili i jemu laciné citronové lízátko. Ani to nebylo špatné, pomyslel si Harry a lízal ho, zatímco pozorovali gorilu, která se škrábala na hlavě a nápadně se podobala Dudleymu až na to, že nebyla světlovlasá.

Pro Harryho to bylo za dlouhou dobu nejhezčí ráno. Z opatrnosti se držel trochu stranou od Dursleyových, aby se Dudley a Piers, které kolem poledne už zvířata začínala nudit, neuchýlili ke své oblíbené zábavě a nezačali ho mlátit. Naobědvali se v místní restauraci, a když Dudley dostal záchvat vzteku, poněvadž opečená klobása, kterou mu přinesli, nebyla dost velká, koupil mu strýc Vernon jinou, a Harry směl dojíst tu první.

Později si samozřejmě říkal, že měl tušit, že je to všecko příliš krásné, než aby to vydrželo.

Po obědě zamířili do pavilonu plazů. Bylo tam chladno a tma a všude po stěnách zářila skleněná terária. Za skly se po kusech dřeva a po kamení plazili a lezli nejrůznější hadi a ještěrky. Dudley a Piers chtěli vidět velké jedovaté kobry a tlusté krajty, schopné rozmačkat dospělého člověka. Dudley okamžitě objevil největšího hada v celém pavilonu. Mohl by se dvakrát ovinout kolem auta strýce Vernona a zmačkat ho, že by se vešlo do popelnice - v tu chvíli se však nezdálo, že by něco takového chtěl provést. Po pravdě totiž tvrdě spal.

Dudley tam stál s nosem přimáčknutým na sklo a upřeně zíral na lesklé hnědé smyčky.

"Udělej něco, ať se pohne," zakňoural na otce. Strýc Vernon zaťukal na sklo, ale had se nehnul ani trošku.

"Ještě jednou," poručil Dudley. Strýc Vernon pohotově zaklepal prsty na sklo, ale had klimbal dál.

"To je nuda," reptal Dudley a zamířil pryč.

Harry se postavil před terárium a pozorně se na hada zahleděl. Nijak by ho nepřekvapilo, kdyby had sám umřel nudou - neměl kolem sebe nikoho jiného než hloupé lidi, kteří od rána do večera bubnovali prsty na sklo, aby ho vyburcovali. Bylo to ještě horší než spávat v přístěnku, kam nepřišel nikdo jiný než teta Petunie, která bušila do dveří, aby vás probudila, a Harry přinejmenším směl chodit po celém domě.

Had náhle otevřel své korálové oči. Pomalu, velice pomalu zvedal hlavu, až měl oči stejně vysoko jako Harry.

Pak zamrkal.

Harry vytřeštil oči. Potom se spěšně rozhlédl, jestli ho někdo pozoruje, zjistil však, že ne. Podíval se na hada a zamrkal také.

Had pohodil hlavou směrem ke strýci Vernonovi a k Dudleymu a pak obrátil oči ke stropu. Podíval se na Harryho pohledem, který říkal docela jasně:

"A takhle to chodí pořád."

"Já vím," zamumlal Harry přes sklo, i když si nebyl jist, zda ho had slyší. "Musí to být opravdu k vzteku."

Had důrazně přikývl.

"Odkud ty vůbec jsi?" zeptal se Harry.

Had ukázal ocasem na malou tabulku vedle skleněné stěny, a Harry si ji zvědavě prohlédl.

Boa constrictor, Brazílie.

"Bylo tam hezky?"

Had znovu ukázal ocasem na tabulku a Harry četl dál: Tento exemplář se narodil v naší zoo. "Rozumím - takže ty jsi v Brazílii nikdy nebyl?"

Ve chvíli, kdy had zakroutil hlavou, ozval se za Harryho zády ohlušující výkřik, při kterém sebou oba trhli: "DUDLEY! PANE DURSLEY! POJĎTE SE PODÍVAT NA TOHO HADA! TO BYSTE NEVĚŘILI, CO DĚLÁ!"

Dudley se k nim přikolébal tak rychle, jak jen byl schopen.

"Uhni, ty smrade," řekl a praštil Harryho do žeber. Harry to nečekal a jak široký, tak dlouhý se rozplácl na betonovou podlahu. Vše, co následovalo, se událo tak rychle, že nikdo neviděl, jak se to stalo - v jednom okamžiku se Piers a Dudley ještě natahovali až ke sklu, a vteřinu nato odskočili zpátky a vřeštěli hrůzou.

Harry se posadil a jen zalapal po dechu: skleněná stěna hroznýšova terária zmizela. Velký had se rychle rozvinul a sklouzl na podlahu - a lidé po celém pavilonu plazů začali ječet a hnali se k východům.

Ve chvíli, kdy se had rychle prosmýkl kolem něj, Harry by býval přísahal, že zaslechl tichý syčivý hlas: "Už jdu, Brazzzílie. Mnoho štěssstí, amigo."

Hlídač z pavilonu plazů z toho byl málem na mrtvici.

"Ale to sklo," opakoval pořád dokola, "kam se podělo to sklo?"

Sám ředitel zoologické zahrady uvařil tetě Petunii šálek silného sladkého čaje a celou dobu se jí znovu a znovu omlouval. Piers a Dudley jen něco nesrozumitelně drmolili. Pokud Harry viděl, had jim jen škádlivě chňapl po patách, když je míjel, ale když potom seděli v autě strýce Vernona, Dudley líčil, jak mu ten had málem ukousl nohu, a Piers se dušoval, že se ho pokusil rozmačkat. Nejhorší ze všeho ovšem bylo - aspoň pro Harryho - když se Piers natolik uklidnil, že řekl: "Ale Harry se s ním bavil, no řekni, Harry?"

Strýc Vernon počkal, až byl Piers najisto z domu, a teprve pak se na Harryho obořil. Byl tak rozčilený, že ze sebe sotva vypravil pár slov: "Zmiz - přístěnek - nikam - žádné jídlo!" Načež se sesul na židli a teta Petunie mu musela honem přinést velký koňak.

Harry pak ještě dlouho ležel v tmavém přístěnku a přál si, aby měl hodinky. Nevěděl, kolik je hodin, a nebyl si jist, zda Dursleyovi už spí. Do té doby, než usnou, se nemohl odvážit vydat se potají do kuchyně pro něco k snědku.

Žil u Dursleyových už skoro deset let, deset bezútěšných let, kam až sahala jeho paměť, od doby, kdy byl ještě malý a jeho rodiče zahynuli při té autohavárii. Nedokázal si vzpomenout, že by seděl v autě, když se to stalo. Když si za dlouhých hodin v přístěnku občas namáhal hlavu, vybavovala se mu podivná vidina: oslepující záblesk zeleného světla a palčivá bolest, kterou pocítil na čele. To zřejmě byla ta havárie, i když si neuměl představit, odkud se všechno to zelené světlo vzalo. Na rodiče se vůbec nepamatoval. Teta ani strýc o nich nikdy nemluvili, a měl samozřejmě zakázáno klást jim hloupé otázky. V domě nebyla jediná fotografie jeho rodičů.

Když byl menší, snil nejednou o nějakém neznámém příbuzném, který přijde a odvede si ho, ale nikdy se to nestalo: Dursleyovi byli jediní příbuzní, které měl. Občas se mu ovšem zdálo (nebo v to možná doufal), že na ulici jako by se k němu hlásili úplně neznámí lidé, a ještě k tomu vypadali velice podivně. Když jednou byli s tetou Petunií a s Dudleym na nákupu, uklonil se mu zničehonic drobný mužík ve fialovém cylindru. Teta Petunie se napřed Harryho rozzlobeně zeptala, jestli toho člověka zná, a pak ho i s Dudleym spěšně odtáhla z krámu, aniž něco koupila. Jednou mu v autobusu vesele zamávala nějaká stařena celá v zeleném, která vypadala, jako by byla z divokých vajec. A jakýsi holohlavý muž ve velice dlouhém purpurovém plášti mu onehdy na ulici doopravdy stiskl ruku a pak beze slova zamířil pryč. Nejzáhadnější na všech těch lidech bylo, jak pokaždé naráz zmizeli ve chvíli, kdy si je Harry chtěl prohlédnout zblízka.

Ve škole neměl nikoho. Všichni věděli, že Dudleyho banda toho podivného Harryho Pottera v jeho pytlovitých starých šatech a s rozbitými brýlemi nesnáší, a nikdo si nechtěl Dudleyho bandu proti sobě poštvat.

Kam dál

Reklama